Provařené dny 6: Ach, ta láska

Provařené dny 6: Ach, ta láska
Záběr z filmu LoveTrue Foto: FOTO: MFF Karlovy Vary
Komentáře

Ondřej Štindl

Předposlední den lázeňského pobytu se propadám do pokročilého stadia festivalové připitomělosti. Část rána procivená na hladinu říčky Teplé, šuměla hezky, do toho znělo energické pleskání proudem táhnoucích ryb, mně k tomu v hlavě hrála teskná country píseň. V tom stavu blízkém hypnóze bych vydržel asi dlouho, jenomže povinnosti. Jenomže slova. Jenomže čtenáři. Jenomže vy.

To se pak jeden snadno rozhodne vykompenzovat absenci myšlenek ve vlastní mozkovně tím, že do ní nalije nějaký obsah z vnějšku. Co může být k tomu účelu vhodnější než dokumentární esej? Navíc o lásce, tom největším a nejunikavějším tématu? Film se jmenuje LoveTrue, natočila ho izraelská filmařka Alma Har´el. Nejsem si moc jistý, že se v případě toho snímku dá mluvit o eseji, od nějž by jeden čekal trochu pronikavější výpověď, ale asi stojí za to ho vidět, třeba i jako ilustraci soudobého vnímání.

Hudbu k němu dělal populární Flying Lotus, rámovaný je známou biblickou pasáží o nejvyšší lásce z Epištoly sv. Pavla Korintským. Mezi tím tři příběhy lidí, kteří pozemskou lásku prožívají také jako znejisťující a zraňující. Dívka Blake z Aljašky tančí u tyče ve stripbaru, miluje Joela, kluka z dobré rodiny, který trpí zvýšenou lomivostí kostí, jeho středostavovská rodina netuší, čím se Joelova dívka živí. Permanentně zkouřený surfař Willie z Havaje zjišťuje, že dvouletý syn, jehož velice miluje, není jeho. Dospívající Newyorčanka Victory se vyrovnává s rozchodem rodičů. Autorka příběhy těch dobře vybraných protagonistů prostříhává, v každém z nich nastane nějaký zásadní zlom. Kromě toho jsou do filmu zařazené i hrané nebo výtvarně stylizované pasáže – inscenované momenty z dřívějších životů hlavních postav, jejich rozmluvy s jejich mladšími nebo budoucími já. V některých okamžicích film zarezonuje docela silně, často ale připomíná spíš přezdobenou terapeutickou seanci, víc efekt než esej.

Dokumentární film Helmut Berger, herec byla výrazně jiná káva, o dost černější. Terapeutického na něm nebylo nic, oběma protagonistům by ale trocha psychologické pomoci zjevně neškodila. V něčem mi film Andrease Horvatha připomněl klasický Sunset Boulevard, hořkou tragigrotesku Billyho Wildera z Hollywoodu 50. let. Zkrachovalý scenárista se v něm souhrou náhod ocitne v paláci zapomenuté hvězdy němého filmu, megalomanská a osamělá star se na něj upne, chce si ho přivlastnit, slibuje si od něj naplnění svých chimérických představ, skončí to vraždou. Ve finále dokumentu Helmut Berger, herec výstřel nepráskne, ale plesknutí facky se do zvukové stopy dostalo. A Helmut Berger nežije v potemnělém paláci, kulisou jeho „soumraku bohů“ je zchátralý malý byt v salcburském činžáku, přeplácaný reminiscencemi na hercovy lepší časy a blíže nezařaditelným bordelem.

Když se Andreas Horvath o herci rozhodl natočit dokument, měl asi představu, že mu toho Berger bude hodně zajímavého vyprávět. Témat by se našlo dost. Herec byl ikonickou postavou kinematografie šedesátých a sedmdesátých let. Nebezpečně žijící androgynní krasavec, známý především z filmů Luchina Viscontiho (Ludvík, Soumrak bohů, Rodinný portrét), jehož byl několik let životním partnerem, po režisérově skonu se pokusil o sebevraždu. Pohyboval se mezi tehdejší smetánkou, sladký život byl jeho denní chleba. Konvenčního rozhovoru se Horvath ale od Bergera nedočkal. Za to všemožných výlevů, pohrdavých, manipulativních, velikášských, zraněných, blábolivých, dokládajících úpadek, osamění, zlobu a pravděpodobně i duševní chorobu. Herec dokumentaristu postavil do středu mnoha svých pošahaných plánů (napíšeme spolu knihu, povedeme spolu restauraci, miluji tě, jsi nudný buržoust, všechno jsem to jenom hrál...). Jejich „vztah“ vyvrcholil na infernálním společném výletě do Saint Tropez. V opuštěném a deštěm zmáčeném letovisku patologie vykvete do plnosti.

Vzniknuvší film je asi forma pomsty Horvatha Bergerovi. Kamera si zchátralost hvězdy vychutnává, nejvíc informací o Bergerově životě přináší rozhovor s jeho soucitnou uklízečkou. Do filmu je zařazeno množství citově vyděračských hlasových zpráv, jež Berger nechal v Horvathově mobilu, doprovází je přelety nad zachmuřenou alpskou krajinou a Wagnerova hudba. Ehm. Časem se to zají. Ale uznávám, kdyby po mně někdo chtěl, abych obrazem ilustroval několik minut hlasových zpráv, asi bych to taky tahal z paty. Snímek vrcholí několikaminutovou sekvencí, v níž Berger masturbuje a dožaduje se přitom Horvathovy dopomoci. To už je hodně „supí“ filmařina, ale docela působivá. Obraz zkroucené černé siluety, která střídavě vyráží prosby a děsivé syčivé chrčení, jež připomíná řev zraněné šelmy, možná o Bergerově životě a jeho světě vypovídá víc než informacemi a historkami nabité interview.

Po shlédnutí takového kousku by člověk ocenil něco lehčího, snad i normálnějšího. Takže fotbal. Závěr první půle utkání Portugalsko Wales mi ale nepřišel o nic napínavější  a energičtější než „honitba“ Helmuta Bergera. A za účesem Cristiana Ronalda jeden ty tragické hlubiny prostě nevycítí. Ach, živote. Ach, lásko. Ach, vy mé oplatky lázeňské… Ještě jsem letos neměl ani jednu. Svým způsobem jsem na to hrdý. 

Čtěte také:  Provařené dny 5: Erotická tenze se schodem v zádech a botou v obličeji