„Jabandži, vypadni z Turecka.“ O správném postupu při převratu
Týdeník Echo
ROZHOVOR
1
Polského novináře Witolda Szabłowského, autora knihy Vrah z města meruněk, která vyšla loni v českém překladu, lze doporučit jako výborného informátora o zemi a národu, o němž je stále častěji slyšet – a to ve znepokojivých souvislostech. Tedy o Turecku. Szabłowski píše především o tom, jak Turci žijí, co si myslí, jak hledí na Západ, na islám, na Atatürka, jehož dědictví je sice nedotknutelné, ale stále více se drolí. A proč tak milují (většinově) svého Tayyipa, tedy prezidenta Erdoğana. A také o tom, jak se Turci milují mezi sebou, muži a ženy, případně muži s muži. Szabłowski, hvězda polské literární reportáže, byl na konci roku v Praze.
Jak se mladý Polák dostane na studia do Turecka? Měl jste pro Turecko nějaké zvláštní důvody?
Když jsem studoval v Polsku politologii, všichni se dívali na Západ. Brusel, Berlín, Londýn… Viděl jsem, že lidé se zajímají o stejná stipendia, a říkal si: Po skončení studií budeme všichni umět to samé. Mám takovou povahu, že když jdou všichni jedním směrem, trochu zpomalím – třeba je tu ještě něco jiného! Jsou nějaké jiné možnosti? A začal jsem sledovat, co jiného důležitého se děje. A dostal se k Turecku. Když jsem tam poprvé jel na turecké stipendium, byli jsme z Polska čtyři. Tři turkologové a jeden politolog – to jsem byl já. Dva lidé utekli po prvním měsíci stipendia. Turecko, to byla terra incognita. Jezdili tam z Polska turisté k moři, ale nikdo Turecko nestudoval, nepsal o něm diplomové práce. Politologům se stipendium tureckého ministra běžně nedávalo, já jsem nejprve čekal dva roky, hlavně kvůli byrokracii.
Sázka na Turecko ale vyšla…
Ano. V prvních letech nového tisíciletí začalo být Turecko opravdu důležité: začalo vyjednávání o členství v EU, byla válka v Iráku, začínaly se hýbat další arabské země a Turecko bylo key player těchto událostí. V této době jsem byl jediným kompetentním novinářem, který to byl schopen vysvětlit. Byli lidé na Izrael, ale na Turecko ne. Takže to bylo dobré rozhodnutí. Samotné stipendium bylo jeden velký cirkus – polská a turecká byrokracie. Dva roky jsem na stipendium čekal, pak jsem tam přijel – a turecký děkan mi říká, co po něm chci. Já mu ukazoval podepsaný papír. A on na to, že takových dokumentů podepisuje 40–50 denně a nemůže být zodpovědný za to, že něco podepsal. Nechtěl mě přijmout. Polsko muselo intervenovat. Na koleji jsem pak zase měl problém, protože si všichni mysleli, že jsem špion. Dřív tam tolik lidí z křesťanských zemí nejezdilo.
Bylo to hladké přijetí?
Zprvu vůbec ne. Muslimská liga mládeže byla například velmi nespokojená, že nějaký cizinec – mají na to slovo „jabandži“, což téměř splývá se slovem špion – bydlí na kolejích. A šéf, Jusuf, kdykoli jsem se s někým dal do řeči, křičel, že nikdo nemá s tím jabandži, tedy špionem, mluvit. Měl silnou pozici, protože Erdoğan také pocházel z této ligy. Po dvou měsících Jusuf poslal dva kluky, aby mě vyhodili. „Jabandži, vypadni z kolejí a z Turecka.“ Ale já už v té době věděl, že se Turci bojí modrých očí, mohou někoho očarovat. Jejich hlavní amulet, Nazar, který vidíte v Turecku všude, je má chránit právě před modrýma očima. A tak jsem jim řekl: „Podívejte se mi do očí a řekněte Jusufovi, že vím, jak to použít. Děkuji, můžete jít, já tu zůstanu.“ Nemyslím, že by věřili v to, že je uhranu, ale spíš v určitou znalost místní kultury. Potom se mnou začali postupně mluvit, ti dva kluci jsou moji přátelé na Facebooku a lajkují všechno – i to, čemu nemůžou rozumět.
A není Istanbul evropské město, kde jsou lidé zvyklí na cizince?
Ale to bylo na koleji, kde bydlí většinou děti z chudých rodin z vesnic – bohatí lidé nebo lidé z Istanbulu tam nebyli. Tehdy ještě dívky v šátku nesměly studovat na univerzitě, takže na koleji chodily v šátku a cestou do školy si ho vyměnily za paruku. Teď se to změnilo. S rodilými lidmi z Istanbulu takový problém nebyl. Na druhou stranu, většina studentů na kolejích se mnou problém neměla, jednalo se o pár mladíků z Muslimské ligy mládeže. Oni se cítili silní, protože Erdoğan rostl a dostával se k moci.
Podobně jako v Československu byli v 50. letech nejaktivnější mladí svazáci, v Íránu se také revoluce chopili mladí…
Nezdálo se mi, že by studenti byli radikální, stačilo pár lidí, aby zastrašili zbytek.
V knize popisujete, jak právě mladí nacházejí novou identitu v islámu… Co je na něm tak láká?
To je podobné jako v Polsku. Je těžké být hrdý na současný stát, tak hledáme něco v minulosti – 17. století, to bylo něco! Všichni se nás báli. To je trochu hloupé, hledat důvod k hrdosti v minulosti a nesnažit se ho objevit, stvořit v současnosti. Turci si například také rádi vyprávějí o prohraných bitvách – pod praporem islámu. V tom jsme si podobní – snad jen v Polsku může být někdo hrdý na to, že jsme nechali povraždit dvě stě tisíc mladých lidí při Varšavském povstání a civilní obyvatelstvo.
Myslím, že Češi to chápou, protože právě tohle postrádají.
Já bych byl raději, kdyby to u nás vypadalo jako v Česku a Varšava zůstala stát. Ztratili jsme příliš mnoho, při Varšavském povstání celé město. Předválečná Varšava byla hezká. Potkal jsem v Turecku v Klubu novinářů devadesátiletého pána, který byl jako voják před válkou ve Varšavě. Říkal, že pro něj osobně byla krásnější než Paříž. Nikdy jsem mu neřekl, že to město, které si pamatuje, už neexistuje. Chtěl bych, aby se Poláci jednou zachovali pragmaticky.
