Jsme ve válce? Pak je třeba bojovat!

Po stěží uvěřitelných zběsilých útocích v Paříži prohlásil francouzský prezident Francois Hollande, že jde o válečný akt. V krátké době vyšlo najevo, že jde o útok Islámského státu. Francie je naším spojencem v uskupení společné obrany NATO. Na válečný akt jsou jen dvě možné reakce, buď kapitulovat, nebo se začít bránit. Jsem přesvědčen, že kapitulace by znamenala trvalé ujařmení ve strachu a v konečném důsledku konec křesťanské civilizace v Evropě. Proto bude nezbytné se začít bránit a to prostředky, které povedou k porážce našeho protivníka.

Příliš dlouho si klíčoví evropští politici pohrávali s různými humanitárními bombardováními a omezeným vyzbrojováním místních odpůrců, aniž by dokázali efektivně zasáhnout. Bylo to takové pohodlné, životy svých mladých lidí nenasazovali a současně mohli mít dobrý pocit, že se proti zlu něco dělá. Ale aby Evropa teroristy příliš nepopudila a byla hezky vyvážená a objektivní, dávala najevo svůj strach před terorismem neustálou kritikou státu Izrael za jeho protiteroristické operace a spolufinancováním palestinských radikálů. V minulém týdnu bylo poslední kapkou do tohoto poháru pokrytectví schválení nápadu salónní komunistky Federicy Mogheriniové o označování původu zboží z izraelských osad, u nějž jen slepý nevidí paralely s politikou třetí říše.

Teď už nám snad je jasné, že Islámský stát v jeho různých podobách (prosím, nezaměňovat s islámem jako náboženstvím) je naším otevřeným nepřítelem, rozhodnutým nás zničit nebo alespoň rozvrátit. Hrát dál hru na politickou korektnost, jet na vlně „hlavně ať nejsme příštím cílem my“, v horším případě pošilhávat po obchodních příležitostech se zločinnými režimy už nesmí být omluvitelné.

Jsme ve válce. Čím dříve si to přiznáme, tím méně budeme muset zaplatit (stejně jako kdyby se západní mocnosti pokusily zastavit Hitlera už před Mnichovem, a ne až když je, i vyzbrojen našimi zabavenými zbraněmi, napadl). G. W. Bush po útoku na dvojčata prohlásil, že USA jsou ve válce proti terorismu a rozhodl o operaci v Afghánistánu, odkud byly Spojené státy napadeny. Můžeme donekonečna diskutovat, zda měl později zasáhnout i v Iráku a zda tato operace byla oprávněná a uspěla (autor tohoto textu s ní souhlasil a relativní neúspěch připisuje spíše neuváženému stažení jednotek následovníkem GWB, ale to není podstatné). Nicméně z Tálibánu a Al-Káidy se na dlouhá léta staly organizace výrazně zaměstnané vlastní teritoriální obranou, což nepochybně jejich teroristickou aktivitu ve světě výrazně omezilo. Je třeba si z toho vzít příklad a přenést válku na území nepřítele.

Předpokládám, že se brzy objeví spousty chytráků, kteří budou moudře žvanit o tom, že si za to vlastně můžeme sami, protože ty nebohé teroristy svým způsobem života dráždíme. A současně se začne přemýšlet o dalším posilování všemožných represivních složek jednotlivých států i Evropské unie pro posílení boje s terorismem. Jako obvykle půjde k omezení svobody našich občanů, ale proti terorismu to nějak nebude účinkovat.

Francie byla napadena. Předpokládám, že brzy požádá o aktivaci článku V. smlouvy o NATO o společné reakci na útok. Není třeba nic vymýšlet, o ničem spekulovat, politické zadání musí být jasné a jednoduché: zničte nepřítele. Dál už je to vojenská záležitost, kterou chválabohu ještě síly NATO profesionálně zvládnou. Jednotky NATO musí zaútočit na síly tzv. Islámského státu a vymazat je z povrchu zemského. Je třeba začít skutečně bojovat o to, aby Islámský stát neměl na Zemi místo, kam se jeho bojovníci mohou schovávat! Je třeba i silou zlikvidovat všechny zdroje jeho financování! Je třeba pronásledovat všechny jeho představitele, vůdce i katy, kamkoliv se pokusí uprchnout! Bez skutečného a zásadního zásahu proti Islámskému státu jsou všechna další opatření jen lhaním si do kapsy.

Současně bude nutné internovat (tak se to ve válkách dělává) všechny osoby hlásící se k Islámskému státu na celém území Schengenského prostoru a jednoznačně uzavřít vnější hranici. I za cenu případného vyloučení Řecka, které jako vždy neplní nic z toho, k čemu se zavázalo.

Připomínáme si výročí sametové revoluce. Moc jsme si asi neuvědomovali, co riskujeme v boji za svobodu. I když naši otcové a dědové nám mohli být dobrým (nebo odstrašujícím?) příkladem. Ale minimálně hrozby věznění jsme si byli vědomi. I když někteří bezejmenní zmlácení na Národní třídě – nebo třeba Honza Potměšil - zaplatili i více. Přesto jsme cítili, že za svobodu je třeba něco riskovat. Obávám se, že po dalším čtvrtstoletí (jak už to v našem prostoru bývá) stojíme před další křižovatkou. Buď se najdou lidé ochotni evropskou civilizaci a její výdobytek svobody bránit, nebo si tuto svobodu nezasloužíme. Každá generace si ji musí znovu a znovu vybojovávat; teď to vypadá, že krom jiného i na Islámském státu a jeho agentech. Je to na nás.