10 Týdeník Echo

10 filmů, které rozpláčou i chlapy

UMĚNÍ & KRITIKA

Témata:

Rozbrečet se při projekci může pro recenzenta být trochu nepříjemná situace. Nejenom kvůli tomu, že hodně filmů vidí na novinářských projekcích a namačkaný mezi třeba znuděné, svačící, hodinky nervózně kontrolující kolegy si může vzlykající pisatel připadat trochu moc obnažený. Pláč v kině ale také v něčem popírá podstatu recenzentství, často chápaného jako udržení si kontroly, odstupu, schopnosti nahlédnout za blikající obraz a vidět mechanismus výroby, autorských úvah a rozhodnutí, oznámkovat výkony zúčastněných, formulovat za ně ideje, o nichž třeba ani nevědí, že je mají. Slzící kritik může být vnímaný jako ten, který kontrolu ztratil, dočasně suspendoval schopnost analýzy, jenom tam sedí a bulí.

Pro recenzenta samotného může být pláč v kině taky jistým způsobem matoucí, někdy to je podivná vzpoura těla proti mysli či duchu. Nestává se úplně zřídka, že člověk zaslzí při filmu, který ho vlastně moc nezasáhl, o němž nemá moc vysoké mínění, ale něco se v jeho organismu spojí a on zareaguje jako ten Pavlovův pes: rozbrečí se, když na něj filmaři cinknou zvonečkem, i když se mu v hloubi srdce ani moc nechce. Možná i kvůli tomu je pláč v kině tak silný divácký zážitek, pro recenzenta – stejně jako pro kohokoliv jiného. Přestože o člověku nemusí vypovídat vůbec nic – pamatuji se, jak při procesu s pachatelem rasistické vraždy v 90. letech obhájce mimo jiné argumentoval tím, že obviněný není zlý člověk, protože plakal na Titaniku, všelijací krvaví padouši se vůbec rádi dojímali v kině. Ty slzy v projekčním sále ale mohou přicházet z nějakého zajímavého místa, kde se potkává osobní historie, sentiment, vnímavost a vnitřní nastavení se schopností tvůrců vyjádřit, co chtějí, nebo jen manipulativním způsobem dosáhnout svého. Za těmi mými deseti vybranými „pláči“ jsou asi všechny ty důvody. Filmy, které se na tenhle seznam dostaly, asi nepovažuju za ty nejvíc slzopudné, dojímat k slzám možná ani nebylo ambicí autorů některých z nich. Snad ale těch pár rozborů mých tak či onak výrazných filmových brečení pomůže podobně postiženým divákům vyznat se ve vlastní divácké zkušenosti trochu líp.

Tygr a drak
(2000, režie: Ang Lee)

O tom filmu se tady po premiéře nepsalo moc nadšeně, „připravil“ o Oscara Musíme si pomáhat Jana Hřebejka. Jako kdyby se americká akademie nechala chytit na spektákl a upozadila kvůli tomu seriózní výpověď z Česka. No. Mně Tygr a drak přišel od prvního záběru strašně melancholický, sen o pevninské Číně, který vykreslovali tvůrci z Tchaj-wanu, Hongkongu a Ameriky. A taky asi vzpomínka na populární předlohu, již četli jako kluci, i na to dávno pominuvší dětství. Do toho létající bojovníci a bojovnice, kteří se vznášejí s lehkostí a samozřejmostí lítacího snu – jeden by se nejradši přidal, nejde to sice, ale srdce je povzneseno i tak. Ti lidé jsou navíc všichni krásní. Melancholie se naplno projeví v závěru, umírající mistr Li (Chow Yun Fat) nechce šetřit svoje poslední vteřiny pro meditaci, která by jeho duši vynesla do nebes. Radši je vyplýtvá na slova, řekne věrné společnici Shu Lien (Michelle Yeohová), že ji celý život miloval a že ji bude provázet jako duch. Mladá hrdinka Jen (Čang C’-i) se pak odváží skočit do propasti pod klášterem, ten let podle legendy může splnit přání: jen chce zase být se svým milým v poušti, kde se potkali. Mizí v oblacích, hnaná smutnou nadějí vrátit čas. Smyčce a tklivé violoncello. Někomu to může připadat přes čáru, ale je to přesně akorát.

Stvořeni pro lásku
(2000, režie: Wong Kar-wai)

Ještě jeden film z přibližně stejné doby z Číny a přilehlých oblastí. Pomalý a obrazově nádherný snímek hongkongského mistra Wonga Kar-waie o nesmělém a nikdy nenaplněném vztahu dvou lidí v Hongkongu 60. let. Su (Maggie Cheungová) a Chow (Tony Leung) jsou sousedé, přijdou na to, že jim jejich partneři (ve filmu je nikdy nevidíme) spolu jsou nevěrní. Scházejí se na podivných a zamlklých, v něčem terapeutických sezeních. Během nich mezi nimi vzniká cit, který se ale nikdy nenaplní. Do toho množství zpomalených záběrů na ulice zalité deštěm, hrdinku, jež si v jednom ze svých střídmých a okouzlujících modelů nese domů jídlo – bandaska s nudlemi už nikdy nebude vypadat tak sexy. Epilog jako kdyby k filmu nepatřil. Odehrává se o pár let později v Kambodži, kam hrdina jede služebně, navštíví chrámový komplex Angkor Vat a schová do jeho zdí papírek s přáním. Sám se vzpomínkou na ztracenou lásku v opuštěném obrovském chrámu v zemi, která bude zanedlouho totálně rozbita válkou a revolucí, jež té zemi bude chtít vymazat paměť. Tady se nedá než brečet.

Oběť
(1986, režie: Andrej Tarkovskij)

Z filmů ruského klasika mě k slzám přivedl skoro každý. Oběť je jeho poslední dílo. Poprvé jsem ho viděl v kině na Václavském náměstí v době Palachova týdne v lednu 1989. Skoro nikdo na projekci nebyl, v první řadě ale seděl starší muž, a když film skončil, bylo vidět, že se otřásá pláčem, skoro nemohl vstát. Znovu jsem Tarkovského filmovou závěť viděl po mnoha letech, pustil jsem si ji pozdě v noci, dalo práci udržet se vzhůru při jeho sledování, stejně jsem ho viděl spíš v polospánku. Pak došlo na slavnou závěrečnou scénu té oběti z titulu, kdy hrdina v jednom předlouhém záběru zapálí dům, nechá se odvézt do blázince, ví, že tou obětí odvrátí jadernou zkázu. Jeho syn okopává strom, který spolu zasadili, film skončí, objeví se dedikace režisérovu synovi – Andrjušovi s láskou a nadějí. Tarkovskij měl v době natáčení rakovinu, syna za ním ze Sovětského svazu pustili, až když umíral v Paříži. Četl jsem ta slova a rozklepal se.

Mlčení
(2016, režie: Martin Scorsese)

Taky rozplakán titulkem. Příběh pronásledovaných jezuitských kněží v Japonsku 17. století není koncipován tak, aby z diváka ždímal slzy, je to krásný, krutý a nesmlouvavý film, který zachycuje lidi v situaci strašlivé zkoušky, staví je – a především hlavního hrdinu Rodriguese (Andrew Garfield) – před neřešitelná morální dilemata. Obnaží jeho pýchu a slabost, nechá ho padnout, projít peklem, temnou nocí plnou sténání mučených, uposlechnout Boží hlas a zapřít. Po letech ve službách státu, který potírá jeho původní víru, taky umřít, bez nějaké viditelné katarze, odnést si do hrobu skrývaný symbol odvržené víry. Následuje titulek s dedikací do Japonska vyslaným kněžím a jezuitským heslem Ad maiorem Dei gloriam – K větší slávě Boží. Korunuje to ten paradox, příběh člověka, jenž ve vší té prohře možná nějakým tajemným způsobem vyhrál, možná je v tom naděje pro jiné, podobně selhávající.

Seriózní muž
(2009, režie: Joel a Ethan Coenové)

Na to, že bratři Coenovi mají (podle mě zkreslující) pověst až nemilosrdně pronikavých, sarkastických pozorovatelů a pobavených filmových eklektiků, jsem se na jejich filmech nabrečel dost. Seriózní muž je jejich až sardonická, a přitom velice vtipná variace na Joba, zasazená mezi židovskou komunitu v Minneapolise 60. let. Spořádaného vysokoškolského učitele matematiky Larryho (Michael Stuhlbarg) stíhá jedna pohroma za druhou, marně v tom hledá smysl. Odpovědi, které dostává od místních rabínů, nemohou být uspokojivé, ten nejrespektovanější, Marshak, ho odmítá přijmout. Larryho třináctiletý syn má bar micva, přijde tam úplně zkouřený (Coenovi jsou z Minneapolisu a Joelovi bylo v době, kdy se film odehrává, asi třináct). Nějak to zvládne a jde si vyslechnout Marshakovo poučení. Velebně i dezorientovaně působící stařec mu cituje text písničky Jefferson Airplane, působí to trochu absurdně a legračně, ale rabín v tom okamžiku říká tomu klukovi jazykem, jemuž je posluchač schopný rozumět, ať hledá lásku. Je snadné si při té scéně připadat jak zkouřený puberťák, který červenýma očima zahlédl živoucí moudrost.

Armáda stínů
(1969, režie: Jean Pierre Melville)

Asi ten nejkrásnější film o odboji za druhé světové války, možná i proto, že jeho režisér, jinak proslulý stoickými gangsterkami, byl také bojovníkem odboje. Jednou z vedlejších postav je demobilizovaný pilot francouzské armády Jean Francois (Jean-Pierre Cassel), trochu frajírek z lepší rodiny. Mezi odbojáře ale zapadne a stanou se mu bližší než vlastní krev. Přejde do světa té armády stínů, která se často sama pohybuje v morální šedé zóně. Jeden její člen je zatčen a krutě mučen. Jean Francois se záměrně nechá zavřít, aby mu mohl být ve věznici nablízku. Jejich druzi mezitím naplánují osvobozující operaci, je zachycena v dlouhé a napínavé scéně, nakonec ale nevyjde. Jean Francois vidí, že vůz, který ho měl dostat z vězení, odjíždí. Má kyanidovou kapsli, dá ji ale těžce zraněnému druhovi, zůstane v cele sám, bez možnosti úniku do smrti. Všechno je to podáno bez hudby a ždímání citů, s věcností, možná až chladnou distancí. O to víc Jeanova hrdinská oběť pro přítele vynikne. Kámen, který by tahle scéna nerozplakala, zaslouží být použit na výrobu žlábku pro odtok močůvky z vepřína.

Take Shelter
(2011, režie: Jeff Nichols)

Jeffa Nicholse napadla story toho filmu brzy poté, co se stal otcem, skutečně působivě vyjadřuje „horor rodičovství“. Curtis (Michael Shannon) je dělník z malého města někde na Jihu, má sympatickou manželku a postiženou dcerku. Trápí ho velice živé sny o přicházející apokalyptické bouři, začíná mít vidiny i v bdělém stavu. Děsí ho, že bouře přichází, zároveň ale ví, že u jeho matky v jeho věku propukla schizofrenie. Začne pro rodinu budovat kryt, který tu nastávající katastrofu vydrží, stojí ho to peníze, nakonec i práci. Přijde tornádo, odvede rodinu do krytu, bouře ustane, ale on dál slyší, jak venku řádí nadpozemská pohroma. Manželka na něj naléhá, aby otevřel dveře krytu, nakonec ho k tomu přiměje, jinak s nimi Curtis nebude moci zůstat. Curtis vyjde ven a vidí, že bouře pominula, nic vážného se nestalo. Něco na té scéně rodiny zavřené ve tmě, v níž žena přivede muže k tomu, aby rodinu osvobodil od svých posedlých představ, a on to udělá, i když kvůli tomu musí překonat strašné obavy, mě přivedlo k slzám. Protože při všech těch hororových scénách a obrazech šílenství je Take Shelter především krásná love story.

Nový svět
(2005, režie: Terrence Malick)

Terrence Malick mě rozbrečí docela spolehlivě, je to umělec, který „cool“ publikum snadno vyprovokuje k posměchu – na těch nejnaštvanějších projekcích, jaké jsem zažil, se promítaly jeho filmy. A ani svým stoupencům to někdy nedělá lehké – viz jeho poslední tři filmy. Je to tvůrce, který si trvá na svém, jde svojí cestou, nekonformní vůči mainstreamu i převládající představě správné rebelie. Nový svět je básnivě podaný příběh indiánské princezny Pocahontas (Q'Orianka Kilcherová) a bílého kapitána Johna Smithe (Colin Farrel), v obrazových impresích podaná óda na lásku a taky na Ameriku, jejíhož ducha Pocahontas v něčem představuje. Smith ji opustí, žije sama mezi anglickými osadníky, protože ji vlastní lidé odvrhli. Ujme se jí spolehlivý John Rolfe (Christian Bale), cestují spolu do Londýna, světa nového tentokrát pro ni. Ještě jednou se setká se Smithem, ale ona už s ním být nechce. Film končí několikaminutovou montáží, indiánky v evropských šatech radostně si hrající s malým chlapečkem, bojovníka utíkajícího parkem, interiérů i obrazů věčné americké krajiny, hlas Christiana Balea do toho čte Rolfeho dopis synovi, oznamuje mu v něm smrt matky. Plus Wagnerova hudba. Je to v něčem radostná scéna smrti, lásky v její pomíjivosti i trvalosti. Byl jsem ohromený.

Umučení Krista
(2004, režie: Mel Gibson)

Příklad pláče proti své vůli. Nijak zvlášť se mi ten film nelíbil a přinejmenším část té kritiky, jež se na něj snesla, byla oprávněná. Měl jsem dojem, že Gibson pašijový příběh zplošťuje, možná až vulgarizuje, dělá z něj krvavý barvotiskový obrázek. A začalo to umučení a podlehl jsem, asi to bylo tou v něčem přesvědčivou násilnickou intenzitou. Asi jako když na člověka nastoupí neurvalý ranař a dává mu jednu pecku za druhou, nakonec z něj těch pár slzí vytluče, brutální silou si ho podvolí. Triumf ducha to zrovna není, vlastně nevím, úplně bych Gibsonovi nějaký merit neupíral.

Návrat krále
(2003, režie: Peter Jackson)

Nakonec film, u kterého jsme si asi poplakali všichni, pravděpodobně i víckrát. Jsem rád, že moje děti zastihla trilogie Pán prstenů v tom správném věku, mohly se po tři roky těšit na další díl. Z těch dojemných scén jsem vybral tu, v níž král Theoden (Bernard Hill), burcuje rohanské jezdce do bitvy s obrovskou přesilou. Působí přitom jako postava skutečně mytická, odvěká, ne výplod moderní fantazie. Dožene svoje vojsko k mohutnému sborovému křiku „Na smrt!“  mohlo by to znít trochu děsivě, třeba fanaticky, ale je v tom spíš vznešený heroismus. V zástupu bojovníků je inkognito i králova dcera Eowyn. Nejdřív vystrašená, pere se to v ní, ale pak se přidá zplna hrdla, jako by v sobě našla odhodlání vyjít z nějaké svojí ochranné zóny a postavit se tomu, co jí dal osud do cesty, ať už to bude cokoliv. U toho se prostě nedá nebrečet.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.