Dnešní Rusko? Úplně, ale úplně jiné...
1
Sedmačtyřicet let po okupaci tehdejšího Československa hájí invazi jen pár lidí, jejichž relevance ve společnosti je téměř nulová. Zároveň se ale docela dramaticky mění vztah k tehdejšímu okupantovi. Vlastně ani nepanuje shoda ohledně toho, kdo to byl. Václav Klaus kdysi vysvětlil, že dnešní Rusko nemá s tehdejším Sovětským svazem nic společného. Invazi provedli jacísi komunisté, jejichž národnost byla výsledkem historické shody okolností. Rusové byli především oběťmi komunismu, asi podobně jako Poláci, Číňané nebo Češi.
Je nezpochybnitelná pravda, že miliony Rusů byly v letech komunistické vlády zavražděny, protože v těch lidech viděla hrozbu reálnou či potenciální, nebo jen prostě spadli do nějaké kvóty obyvatelstva k zavraždění. Je ale otázka, jestli to Rusko, k němuž část tuzemců deklaruje přátelství a vzhlíží k němu s nadějemi, navazuje na dědictví obětí, nebo moci, jež je zabila. Vlastně to až tak složitá otázka není.
Současná ruská moc se tu těší jisté popularitě, má dost přátel na místech vysokých až nejvyšších a dole taky. Ne snad, že by se těšila přízni většinové, skupina jejích obdivovatelů je ale celkem početná, značně agilní a povídavá. V různé míře podobné je to i v jiných zemích Evropy, kde Moskva nebudí jenom příchylnost dávných soudruhů, ale i lidí, kteří by se za komunisty nikdy neoznačili. A v současném Kremlu vidí sílu, která vzdoruje „bruselskému socialismu“, dekadenci, jíž je prý současný Západ prolezlý, ochranu tradičních hodnot křesťanské Evropy. Ta země se zřejmě musela strašně změnit – z avantgardy nového světového řádu v poslední výspu všeho „starého dobrého“, co se prý v dnešním světě ztrácí. Nakonec i nejvyšší představitel té dnešní ruské moci je přece pravým opakem tehdejší sovětské gerontokracie, starců s nehybnými tvářemi a ztuhlými klouby. Vladimir Vladimirovič, to je jinačí pašák, poklad starověký ze dna oceánu vytáhne, ledního medvěda pěstí složí, jestřába bystrozrakého si osedlá, tygru sibiřskému se směle postaví, ve volných chvílích s přáteli motorkáři po cestách prašných širou Rusí na silném stroji drandí. Jak mužná ta země musí být, má-li v čele tak chlapáckého vůdce.
Sověty vedená invaze před skoro padesáti lety pomohla ustavit nový režim, úpadkový a stagnující, v jeho čele stál pánský klub, jehož členové ale byli popřením tradiční představy muže a podmínkou vzestupu v jeho světě byla důsledná aplikace postupů značně nemužných – ritualizovaný souhlas s cizí okupací domova, ochota zapřít kdekoho, podlézání všude možně, povyšování se z pozice moci... Do důsledků dotaženou tupostí v něm člověk taky moc nezkazil. Patřil k němu ale taky jakýsi lepkavý soudružsky chlapácký sentiment sycený alkoholem – dalo se poplakat nad tím, jak to mají bojovníci s vnitřním nepřítelem těžké, co všechno vlasti obětovali.
Projevy soudobých obdivovatelů Putinova Ruska zhusta asociují atmosféru takové uslzené a rádoby svalnaté pitky. Nostalgie po té struktuře moci, její sebevědomé neurvalosti spolehlivě jištěné přesilou, již do Ruska nemuseli importovat komunisté. Rok po jednadvacátém srpnu se čeští demonstranti v ulicích krvavě střetli s esenbáky, armádou, páprdy z Lidových milicí. Mělo by se považovat za samozřejmé, že se dnešní Česko bude hlásit k těm většinou mladým lidem, kteří tehdy byli ochotni manifestovat vůli po svobodě proti režimní přesile. Svět, způsob života těch milicionářů, kteří je tehdy rozháněli, ale v posledních měsících ožívá, kdekdo v něm nachází zalíbení – je to vidět v často anonymní agresi internetových diskusí i jinde. Slovník je možná trochu inovovaný, taky ikonografie, způsob argumentace. Pod nátěrem návratu k tradičním hodnotám se často prezentuje jen oslava absence jakýchkoli hodnot, jež by snad mohly přesahovat lačné ego. V mnoha ohledech je to tedy pořád to samé. Stejně jako v Kremlu.
