Konec protestantského odříkání. Pravice chce nekorektní zábavná média
Týdeník Echo
ESEJ
1
Jestliže nová generace amerických levicových médií nabízí jakýsi mix klasické žurnalistiky, youtuberingu a infotaimentu, v kontextu rychle se formující nové pravice je situace mnohem nepřehlednější. Souvisí to se samotnou podstatou fenoménu alt-right, který remixuje tradiční konzervativní narativ a míchá do něj celou škálu prvků: libertariánství, kulturu lavinovitě šířených memů, sarkasmus, brutální on-line trolling i zcela otevřený rasismus.
Je také velmi obtížné dobrat se toho, co je ještě myšleno vážně – a co už je jen pěnou na hladině internetové postironie. S určitostí lze ale říct, že tím, čím jsou The Young Turks pro levicově orientované mileniály, tím je pro jejich pravicové protějšky například server Breitbart a jeho nejvýraznější postava, novinář a profesionální provokatér Milo Yiannopoulos. Tento Brit s řeckými kořeny v sobě nese všechny rozpory nové pravice: je to extravagantní homosexuál, ale zároveň se označuje za konzervativního katolíka. Má zálibu v černošských milencích, přesto se stal nejviditelnější figurou hnutí, jež má k právům LGBT a etnických menšin mírně řečeno velmi rezervovaný vztah. Yiannopoulos si roli novináře ve společnosti vyložil značně po svém a pro miliony lidí, kteří ho sledují na sociálních sítích, se stal něčím na způsob média jednoho muže: kombinuje vystupování dekadentní rockové hvězdy s komentáři na obecná společenská témata a s šarmem zhýralého britského aristokrata se opírá do politické korektnosti, uplakané kultury zón bezpečí, třetí vlny feminismu a hodnotového relativismu, šířených z liberálních amerických univerzit.
Při pohledu na nové fenomény v rámci digitální éry amerických médií nelze bohužel nezmínit ani krajně pravicového konspiračního teoretika Alexe Jonese. Třiačtyřicetiletý Jones, zakladatel serveru Infowars, patří k průkopníkům „alternativních“ zpráv – šíření naprosto fantasmagorických konspiračních teorií, navíc ve specifickém podání hlavního protagonisty. Alex Jones ve videích, kde rozebírá příchod Nového světového řádu, tedy spiknutí Bildebergu, Trilaterální komise, Židů, Wall Streetu a bůhvíkoho ještě proti americkým vlastencům, občas připomíná muže stiženého tropickým šílenstvím. Prská, ječí, řve a někdy si v zápalu spravedlivého rozhořčení nad temnými machinacemi globální elity strhne košili. Přesto má kanál Infowars na YouTube úctyhodné dva miliony odběratelů a přes miliardu zhlédnutí. Jonesovým fanouškům zjevně nevadí, že se ani jedna z věšteb jejich orákula nikdy nepotvrdila (Jones v minulosti například předvídal, že „do měsíce dojde na území USA k jadernému výbuchu“, nebo hrozil aktuální invazí „vojsk OSN“). Texaský konspirační teoretik zůstává pro věrné diváky hrdinou boje proti globálnímu spiknutí, umlčovaným hlasem pravdy. Je otázkou, nakolik Jones svou roli hraje – a nakolik je, mírně řečeno, skutečně duševně nestabilní. Jedno je jisté: ať už je jeho konspirační šaškárna hraná, nebo skutečná, vydělává mu monetizací přes YouTube několik set tisíc dolarů ročně a celkové jmění zběsilého kazatele alternativní pravdy se odhaduje na pět milionů dolarů. V tradičních médiích by přitom muže, jako je Alex Jones, nepochybně vyhodili po prvním z jeho pověstných záchvatů.
Sympatizanti nové americké pravice filtrují své vidění světa přes obsah webů, jako je Breitbart, přes aktivitu svých oblíbenců, jako je Yiannopoulos či Jones, obrysy tekuté podstaty alt-right kontextu se definují v diskusích na Redditu (druh sociální sítě, založený na předkládání příspěvků a témat uživatelům a jejich diskutování v takzvaných subredditech), na 4chanu (anonymní internetové fórum, kde vzniká většina populárních memů, hoaxů a on-line mikrotrendů) a YouTube kanálech s pravicovým zaměřením.
Zatímco klasická konzervativní média servírují stárnoucímu republikánskému publiku padesát let neměnný příběh o rodinných hodnotách a protestantském odříkání, generace nové americké pravice chce ironickou, naprosto nekorektní a v každém případě zábavnou novinařinu, provozovanou hvězdami sociálních sítí, které stírají rozdíl mezi žurnalistou, bavičem, stand-up komikem a youtuberem.
S tím, jak se analogová realita rozpouští v digitální nepřehlednosti, přestávají tradiční velká média této roztříštěnosti stačit. Konzumenti názorově zaměřeného mediálního obsahu si jej zvykají přijímat ve formě ušité přímo jim na míru, a pokud možno okamžitě. Jestliže akceptujeme, že krajina veřejného života globálního Západu už rozhodně není rozdělena podle pravo-levého duálního klíče, ale mnohem větším počtem jemných nuancí v nazírání světa, zdá se, že jsme svědky soumraku velkých, názorově ukotvených médií. Dá se předpokládat, že je nahradí velký počet menších platforem s mnohem osobnějším vztahem k čtenářům a divákům. Jestliže tento proces probíhá v mediální velmoci, jakou jsou dnešní Spojené státy, je naivní se domnívat, že nepřeskočí i na druhý břeh Atlantiku. Vlastníky masmédií a každého, kdo investoval do tradičních médií s vidinou zisku politického kapitálu, však zřejmě čekají krušné časy.
