Česko jako tanková velmoc. Na počítačích
Česká komunita hráčů World of Tanks, jež mimochodem patří mezi největší v Evropě, dostala v polovině prosince 2015 velmi zajímavý dárek. Do této veleúspěšné počítačové hry totiž byla přidána vývojová větev československých tanků, která se chronologicky táhne od 30. let až do éry poválečné. Jedná se o další připomenutí faktu, že Československo kdysi nesporně náleželo mezi „tankové velmoci“ a pohybovalo se v tomto oboru na světové špičce. Mohlo by soudobé Česko z těchto velkých úspěchů čerpat inspiraci?
Jakkoli je zavádějící a někdy velmi falešné argumentovat „starými zlatými časy“ (za které, jak se říká, může často i špatná paměť), naprosto nepochybné je, že ČSR byla svého času opravdu světovou zbrojní velmocí. Pohybovala se na špičce exportérů zbraní a v polovině 30. let jí tam náleželo první místo. Kulomety z Brna, horská děla z Plzně nebo tanky z pražské ČKD sbíraly úspěchy v Evropě i vzdálených exotických zemích.
Právě tanky patřily mezi kategorie, kde se Československu povedlo skutečně zabodovat. První výsledky ale byly přece jen dosti rozpačité, protože čeští konstruktéři poněkud tápali. To však platilo i o dalších zemích, zejména o Francii či Velké Británii, pod jejichž vlivem náš průmysl fungoval. Tak vznikl ne právě povedený tančík vz. 33 či prapodivné „Kolohousenky“, vozidla mající kola s pneumatikami pro jízdu po silnici i pásy pro pohyb v terénu. Právě tímto strojem ostatně začíná ona nová vývojová řada ve World of Tanks.
Zahraniční vliv se odrazil i v doktríně, podle níž existovaly tanky „pěchotní“ a „jezdecké“. Ty první byly dobře pancéřované, ale pomalé, kdežto ty druhé byly rychlejší, avšak méně odolné. Čs. lehké tanky vz. 34 a vz. 35 tak nebyly zrovna ideální, byť vz. 35 nakonec překonal prvotní potíže a vyvinul se do celkem účinného vozidla. Na světovém trhu si dobře vedly také tančíky AH-IV, ovšem ten opravdový průlom teprve vznikal.
V roce 1935 se ve firmě ČKD zrodil lehký tank TNH, vytvořený původně pro Írán. Jednalo se o vysoce povedené vozidlo, jež záhy získalo další exportní kontrakty pro Peru, Litvu, Švédsko a Švýcarsko. Jeho definitivní podobu pod názvem LT vz. 38 poté objednala i naše armáda, ale do března 1939 nestačila převzít ani jeden kus. Tank ohromně zapůsobil na Němce, protože se mohl klidně měřit i s jejich středním tankem PzKpfw III, a tak pražské továrně nařídili výrobu pro Wehrmacht i německé spojence a satelity.
„Osmatřicítky“ pod černými kříži následně bojovaly v Polsku, západní Evropě a SSSR, ačkoli jejich bojová hodnota pochopitelně klesala. Na nové sovětské tanky již nestačily, byť výborný podvozek se užíval dále, např. jako základ vynikajícího stíhače tanků Hetzer. Exportní vozidla řady TNH pokračovala ve službě i po válce, a ačkoliv to působí neuvěřitelně, armády Švédska a Švýcarska vyřadily některé jejich deriváty až v 70. letech! Leckdy se objevuje tvrzení, že šlo o technicky vůbec nejlepší lehké tanky druhé světové války.
Československý průmysl pracoval i na středních tancích, ale ani ty už nestihly vstup do služby v naší armádě. Za okupace vývoj pokračoval a plzeňská Škodovka navrhla mj. tank T-25, jenž by se přinejmenším vyrovnal slavnému německému Pantheru, dokonce by jej možná i předčil, neboť měl automatické nabíjení kanonu. Po válce se na tyto práce navázalo projektem, jenž se označoval jako TVP (tank všeobecného použití).
Výsledné vozidlo mělo stát někde mezi původními kategoriemi středních a těžkých tanků. Šlo by vlastně o typ, který by už spadal do rodící se třídy MBT (Main Battle Tank). Ze spolupráce Škodovky a ČKD mohl vzejít opravdu vysoce perspektivní obrněnec, naprosto určitě lepší než sovětský T-34/85, na který ČSR koupila licenci. To bylo samozřejmě nepřijatelné, takže se asi nelze divit, že projekt TVP byl z čistě politických důvodů zastaven. Právě poslední vývojovou verzí TVP zvanou T-50/51 končí technologická linie ve hře.
Skončil tak i reálný samostatný vývoj československých tanků v užším smyslu slova, přestože se pozdější ČSSR vypracovala až na třetí místo v žebříčku výrobců a prodejců tanků a dalších obrněnců. Ze zbrojovek na Slovensku vyjížděly tisíce tanků podle sovětské licence. A ačkoliv ČSR nevyvíjela nové tanky, přece jen tady vznikla řada odvozených variant sovětských tanků, např. ty vyprošťovací či mostní. A naše zbrojovky samozřejmě dokázaly vytvořit i úplně nové typy obrněných vozidel jiných důležitých kategorií.
Na prvním místě to byl nepochybně osmikolový transportér OT-64 SKOT, který představoval společný projekt s Polskem, jenže to mělo v programu od začátku pozici „mladšího“ (a leckdy dost problémového) partnera. OT-64 byl tehdy patrně nejlepším typem své kategorie na světě. Na špičku patřila i samohybná houfnice vz. 77 neboli DANA, která vzbudila skutečný rozruch svým kolovým podvozkem i automatickým nabíjením.
Pokud se však vrátíme k tankům, stojí za zmínku ještě tzv. kauza Palcát. Tak se totiž nazývala přístrojová soustava řízení palby, která zde byla vyvíjena pro tank T-72, podobně jako zde pro naše verze T-55 vznikl systém zvaný Kladivo. Nový systém Palcát ale nebyl nikdy zařazen do služby. Proč? Přestože pro to jednoznačný důkaz neexistuje, často se vyskytuje tvrzení, že byl oproti sovětským systémům o tolik lepší, že si ho Sověti vyžádali k testům, zkopírovali ho pro své obrněnce a jeho použití v čs. vozidlech již nedovolili.
Právě tanky T-72 dnes tvoří jediný typ ve výzbroji Armády ČR, a to v modernizované podobě T-72M4 CZ v počtu pouhých 30 kusů. Vedle nich stále jezdí určitý počet nemodernizovaných vozidel, která ale mají být rychle odprodána. Ačkoliv „em čtyřka“ patří mezi nejlepší projekty omlazení T-72, přece jen je již na dohled i konec životnosti těchto obrněnců, a proto se začíná pozvolna debatovat o jejich perspektivním nahrazení.
Právě tady se ale nabízí provokativní myšlenka: Proč nenavázat na naše slavné tradice? Copak je nezbytné kupovat „ojeté“ tanky (jako německé Leopard 2), jejichž základní konstrukce není vlastně mladší než u T-72? Samostatný vývoj zcela nového tanku je již patrně mimo možnosti českého průmyslu, což ale vůbec neznamená, že by ČR musela být jen pasivním kupcem nebo licenčním producentem výrobků západních firem.
Je totiž nutno si uvědomit, že v souvislosti se změnami ve světě (a jistě také trochu v reakci na nový ruský tank T-14 Armata) začíná na Západě vývoj tanků nové generace. Pomalu, ale jistě. Němci avizovali projekt Leopard 3, nový tank oficiálně zvažují Britové a později určitě budou následovat i Francouzi a Američané. A také Izrael oznámil práce na novém pásovém obrněnci Carmel. Pro český průmysl se tak ideálně nabízí úloha subdodavatele mj. v oboru pancéřování či systémů ochrany proti zbraním hromadného ničení.
Cestou spolupráce se zahraničím kráčí ostatně také sousední Polsko, jehož průmysl už navázal partnerství s britsko-americkou zbrojovkou BAE Systems a na této bázi představil nový lehký tank PL-01. Jak ukázaly předchozí řádky, Česká republika má zajisté na co navazovat a dosud disponuje velkým technickým potenciálem. Možností kooperace na novém tanku existuje více a asi jich ještě přibude, ačkoli nadstandardní vztahy Česka s Izraelem ukazují jasným směrem. Snad to všechno vezme v úvahu i naše politická reprezentace.
