2 Poslední chvíle prezidenta

Havel nechtěl umřít sám, říká žena, která s ním byla

, ROZHOVOR

Témata:

Od září do prosince 2011 strávila po boku Václava Havla 43 dní a nocí. Poslední měsíce prezidentova života. Boromejka sestra Angelika. Týdeník Echo přináší ukázku rozhovoru z knihy Náš Václav Havel. Na tři desítky osobností v ní vzpomínají na disidenta a prezidenta z pozice kamarádů, spolupracovníků či podřízených.

V září 2011 jste přijela na Hrádeček a začala se starat o Václava Havla. Jaký byl ten první den v jeho společnosti?

Jely jsme tam ještě se sestrou Alenou, která u něj už nějakou dobu působila. Měla mě za pátek a sobotu zaučit, ukázat, co kde je. A protože pan prezident byl ten den v Praze, dorazily jsme na Hrádeček asi o hodinu dřív než on. Takže když pak přijel, paradoxně jsem ho já vítala u něj doma. To bylo moje první setkání s ním: zasmála jsem se, že ho tedy vítám. Samozřejmě, už byl nemocný, podepisovalo se na něm to stáří. Z toho, jak jsem ho znala předtím z televize, v podstatě zůstaly jeho oči a obličej, jeho výrazné rysy. Zdál se ještě drobnější, než byl, fakt drobný. Takový věchýtek.

Jaké to bylo, starat se o něj? V některých věcech byl až úzkostlivý…

On si některé věci rád dělal po svém. Ale i když jsem to udělala jinak, nikdy jsem neměla dojem, že bych já byla ta neschopná, která to neumí dát tam, kam to patří. Jeden příběh taky. Když přivezli pistolníci – on měl ještě takové názvosloví, takže ochranka byli pistolníci, jinak se jim neřeklo – když přivezli nákup, nějak jsem roztřídila, kam co patří, a povídám: „A tohle je do ledničky, já bych to tam dala.“

Ukázka rozhovoru je z knihy Náš Václav Havel, kterou nyní můžete se slevou koupit přes ECHOeShop

A on říkal: „Když dovolíte, já bych si to tam uložil sám.“

„Já bych vám to ráda udělala.“

„Víte, nezlobte se, ale to by se vám nepodařilo. Protože já si myslím, že jsem mistr světa ve skládání ledniček, to byste měla marné.“

To vlastně vůbec není nijak urážlivé. Vzal si židli a půl hodiny to tam skládal. A když jsem to otevřela, řekla jsem: „Máte pravdu, to by prostě nevímjaká ženská nesložila.“ Přesně, kam co patří, a ještě srovnané naprosto na milimetry.

Takže to jste poznala ten jeho vyhlášený smysl pro pořádek a řád…

Pořádek ano, ale zase na druhou stranu to nebylo sterilní. Jednou se pořídila větší televize a bylo třeba posunout zeď, a teď tam vzniklo volné místo. On měl takový dřevěný vozík, s tím přišel a říkal: „Prosím vás, mohla byste to zabydlet tady těma kazetama, aby to vypadalo, jako že už se to deset let používá?“ Takže já jsem tam nějakou kazetu hodila šikmo, aby to vypadalo, že se to deset let používá. Ale nebylo obtížné pochopit, jak to chce. Na druhou stranu dokázal být strašně vděčný za něco, co člověk udělal sám, aniž by to on musel říkat. Jednou došly ubrousky a už byly jen ty bílé hospodské. Dala je tam sestra, kterou jsem střídala. A já pak v šuplíku objevila ještě jiné, barevné. Tak jsem je vyměnila, on ještě spal. A když přišel ke snídani, úplně se rozzářil a říkal: „Jééé, vy jste tak krásně prostřela.“ Stačilo hrozně málo. Nebo ještě taková věc. Vždycky chtěl každý den vyměňovat vodu ve váze na kytky. Ale on se nezeptal, jestli už jsem vyměnila vodu. „Už jste se dnes věnovala květinám?“ Za každou hloupost Děkuju vám.

Nebo – a to bylo právě ten první den – sestra mě zaučila, kam zhruba co patří, ale člověk občas strčí něco úplně někam jinam. A on pak přišel a říkal: „Prosím vás, já nevím, jak se to stalo. Tady tyhle skleničky vždycky patřily do toho vedlejšího pokoje, a teď se ocitly tady. Nebylo by vám proti mysli, kdybyste je zase přemístila zpátky?“ A já povídám: „No vy jste tady doma, mně je to úplně jedno.“ Jednal s takovou noblesou. Kdokoliv byl vedle něho, necítil se jako méněcenný.

O čem jste se po večerech bavili?

Vlastně o čemkoliv. On měl velmi široký záběr. Například… Andrej Krob býval vedle a chodil večer na zprávy. A jednou povídá: „Václave, dneska musím bezpodmínečně ve čtvrt na osm odejít, protože se hraje kvalifikace s Černou Horou, to já musím bezpodmínečně vidět.“ Ono už o nic nešlo, prostě to museli ubránit. A když už se zvedal, pan prezident říká: „Víš co, Andreji? Zůstaň tady. Mně není úplně dobře, intelektuálně nemám na to, něco sledovat. Já se s tebou budu dívat na fotbal.“ Takže jsme se dívali na fotbal.

Tak to mu muselo být hodně špatně…

Petr Čech měl zlomený nos, takže měl takovou masku, a teď on to komentoval ve stylu: „Toho Čecha s přilbou svatého Václava nám nechtějí moc ukazovat.“ Ale nezdálo se, že by se pan prezident nudil. Mě fotbal docela baví, tak jeho zase bavilo sledování té naší zábavy. Nevadilo mu to. To vůbec ne, to bylo z těch očí vidět. A když jsem mu pak večer pomáhala přesunout se do ložnice, ještě mi říkal: „To byl ale tak škaredej fotbal, to není jak za doby…“ – a teď já už zapomněla, kterého našeho fotbalistu řekl, ale znal to. No, on to byl fakt hrozný fotbal. Nic moc ke koukání.

Nebo jsme sledovali Českého slavíka. Já jsem se vždycky dívala v televizním programu, co bude, a už jsem tak věděla, co zapnout. A ta sobota byla vždycky komplikovaná, protože nedávali ani Hyde Park, ani další věci. Takže najít tam nějakou kultivovanou zábavu bylo obtížné. Já jsem říkala: „Český slavík, to asi nebudete chtít.“ A teď on: „Jé, to bych tedy měl, abych byl orientován, co se děje v populární hudbě.“ Tak jsme fakt – já bych to nevydržela – sledovali Českého slavíka do půl jedenácté nebo do kolika. A on do toho tak říkal: „Rozuměla jste tomu vtipu, o který se tam ten člověk snažil?“

„Ne.“

„Aha, tak máme oba dva smůlu.“

A potom, když to skončilo: „Bylo to blbé a trapné, ale přestáli jsme to.“

Ale zaujal mě ten jeho pocit odpovědnosti, že by měl vědět, co se v té hudbě děje. Já bych to nevydržela dokoukat, ale takhle jsme to dokoukali.

Jak on na tom byl po svých 75. narozeninách, po té ohromné říjnové oslavě v DOXu? Bavilo ho to ještě, tolik lidí?

Pro něho to bylo unavující. Taky vzpomínal na svoje sedmdesátiny, kolik hodin podával někomu ruku, pomalu nevěděl komu. Na druhou stranu, když mu teď někdo věnoval sadu asi pěti červených a pěti zelených tužek, vždycky ve dvojici, byl z toho úplně nadšený. Protože to přece potřebuje na podpis se srdíčkem. Obyčejný dárek, ale trefil se. A pak on taky cítil, že to lidé chtějí mu přijít popřát. Ale kde byl fakt spokojený, to byla ta druhá akce v DOXu, začátkem prosince cena Jána Langoše. To se pak v médiích ztratilo, ale on nejel do Prahy ani tolik kvůli dalajlamovi. Samozřejmě taky, ale dalajlamu by bývali přivezli helikoptérou na Hrádeček. A on mi říkal: „No jo, dalajlama ještě, toho by přivezli. Ale Slováci tu cenu už dvakrát odložili, teď ji kvůli mně přesunou do Prahy, a já se rozhodnu, že jsem nemocen?“ A tam byl moc spokojený. On se chtěl jednak setkat s Ivetou Radičovou, což já za ní hned šla, když jsem ji viděla. Ona by bývala odjela. Tak se ještě podařilo, že si spolu popovídali. On říkal, že kdykoliv navštívila Prahu, oficiálně nebo neoficiálně, vždycky si našla čas, aby se sešli. Tenhle večer si vyloženě užíval. Bylo tam plno jeho přátel. A my jsme měli povolené, že v osm musí být doma. Takže já jsem tam byla za tu, která ve čtvrt na osm přijde, že prostě odjíždíme.

Mluvil o smrti?

O svojí smrti ne. Spíš v souvislosti s těmi kamarády, kteří umírali. Z čeho měl strach, že zemře sám. Když mluvil o smrti Magora, právě mi říkal, že umřel sám, že byl doma sám… Myslím, že nechtěl zemřít sám. Ale zcela jistě s tou smrtí počítal. Když jsme se střídaly, musely jsme se s ním vždycky jít rozloučit ráno. Obvykle v půl deváté přijela nová sestra a druhá odjížděla. Tak to jsme ho museli vzbudit, on pak spal dál. A vždycky to končilo: „Děkuji vám za všechny vaše věrné služby.“ A to já jsem si byla jistá, že ho vidím naposledy. A myslím, že i on to tušil. To bylo ve středu předtím, než zemřel – já jsem ve středu odjížděla. 14. prosince. A pak vlastně i v pátek, jak volal paní Havlové, aby tam přijela. Často jí do telefonu říkal: „Jo, jsi unavená,“ – ona hrála, měla věci kolem nadace – „nejezdi sem.“ Ale teď říkal, že by byl moc rád, kdyby přijela.

Ukázka rozhovoru je z knihy Náš Václav Havel, kterou nyní můžete se slevou koupit přes ECHOeShop

Zabrousili jste někdy na téma víry, křesťanství, Boha?

Často se ptal, jaké bylo kázání, jaká byla mše. Ale bavili jsme se třeba o návštěvě Jana Pavla II. Já bych řekla, že ta víra se projevovala i v takovém jeho duchovním nastavení. Třeba když ve zprávách řešili ekonomická situace sem a ekonomická situace tam, říkal mi: „Vidíte to, pořád jsme v tom marxismu. Ekonomická základna. Ale že tudy to nepůjde spravit, že musíme začít od toho ducha, to nikoho nezajímá.“

Jedna z jeho velmi častých vět byla: „Tak Pánbůh s námi.“ To je taky věta, se kterou jsme naposledy zavřeli rakev. Když byl převezen do Prahy, rakev byla zavřená a já jsem na to z domu zvyklá, tak se přiznám, že mi to strašně vadilo. Že se nejsem schopna rozloučit. Ale pak jsme tam byli, když se snímala posmrtná maska. A někdy o půlnoci jsme stáli nad rakví a pak sestra Ludmila říká: „Hele, on už by nám řekl, běžte domů.“ I to je pro mě takové znamení, když si říkám, kde se ta duše nachází. Abych stála o půlnoci nad mrtvým a nechtělo se mi jít pryč, tak to není možné, aby ta duše byla v nějakém neklidu a nepokoji. A tak každý začal říkat takové ty věty, co říkal on: „A děkuji vám za všechny věrné služby.“ Každého z nás napadla nějaká věta. Poslední zněla: „A ještě by nám řekl: Tak Pánbůh s námi.“ A pak jsme rakev zavřeli.

,

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.