Mají neziskovky nějaký společný politický zájem?

Neziskové organizace jsou čím dál častěji předními politiky, třeba prezidentem Milošem Zemanem nebo Václavem Klausem ml., popisovány jako hrozba. Podle bývalého prezidenta Václava Klause existuje jakýsi „NGOismus“, ideologie, kterou neziskovky prosazují jaksi mimo demokratický proces. V části veřejnosti tenhle pohled, zdá se, rezonuje. Má reálné opodstatnění, a pokud ano, jaké? Týdeník Echo o tom debatoval s ředitelem Člověka v tísni Šimonem Pánkem, konzervativním publicistou Matyášem Zrnem, který se angažuje v Občanském institutu, sociologem Janem Sládkem, jenž se soudobým aktivismem zabývá vědecky, a sinologem Martinem Hálou, který dlouhou dobu pracoval pro Open Society Fund.

Slova jako NGOismus nebo neziskovky v současné debatě fungují jako nálepka pro jakousi vágně definovanou pokrokářskou ideologii, která se ve společnosti prosazuje mimo standardní demokratické postupy. Existuje nějaká nezisková ideologie, politická agenda?

Sládek: Nálepek, které nemají reálný základ, světem obíhá spousta, stejně jako bankovek, jež nejsou ničím kryté. Představa, že neziskové organizace mají nějaký společný politický zájem, je podle mě optický klam. Jaký společný zájem mohou mít fotbalisté, myslivci, Evropské hodnoty a Občanský institut? Především si ale nemyslím, že by nějaká forma sdružování lidí nějakým způsobem obcházela demokratický proces. Politické strany jistě mají v demokracii důležité místo a jejich férová soutěž patří mezi pilíře systému. Není to ale pilíř jediný.

Hála: Termín NGOismus mi přijde podobný slovu dalajlamismus, se kterým přišel bývalý premiér Petr Nečas, sám přitom skončil jako pročínský lobbista.

Zrno: Nechci mluvit za Václava Klause, k němuž měl Občanský institut dost daleko, ale v těch debatách o „NGOismu“ podle mě nejde o všechny neziskové organizace, mezi nimiž skutečně jsou velké rozdíly. Jde v nich o část neziskového sektoru, která je financována převážně ze státního rozpočtu, která prosazuje agendu, která by v normálním demokratickém procesu nikdy odhlasována nebyla, protože většina společnosti ji prostě nesdílí. Agendu, řekněme, progresivistickou. Nevidím v tom nic nedemokratického, nepovažuji je za nějaké SA, které by ve skrytu připravovaly státní převrat. To, že dostávají peníze taky ze státního rozpočtu, není principiálně špatné. Pokud parlament schválí rozpočet, z nějž jdou peníze třeba na Gender Studies nebo pro Nesehnutí, nemůžu to označovat za nelegitimní, i když si myslím, že je to špatné rozhodnutí. Nevadí mi, že ty organizace mají agendu, vadí mi, že se k ní otevřeně nehlásí, tváří se jako nezávislé a nepolitické organizace. Přitom když jde člověk hlouběji, zjistí, že mnozí z těch aktivistek a aktivistů mají skutečně svérázné politické představy. Občanský institut, ve kterém se angažuju, má taky agendu – společensky konzervativní a ekonomicky liberální. My se k ní ale hlásíme otevřeně a taky jsme o dost horší ve shánění peněz, ne jako Gender Studies, které jenom z evropského sociálního fondu během několika posledních let dostaly 23 milionů.

Pánek: Přesně. Vy tvrdíte, že jste jen proti těm „špatným“ neziskovkám, a sám pracujete v té „dobré“. Klaus to vlastně říká podobně, vadí mu ty neziskové organizace, které podle něj říkají špatné věci. Jako třeba že by tady neměla být korupce, jako to dělají Nesehnutí. Hrůza. Nebo třeba že by měly být stejné podmínky v práci a oceňování pro muže i ženy. To je zřejmě taky strašná věc. Ale vraťme se k těm penězům. To, že nějaká organizace dostává dotace, přece neznamená, že si je její členové rozdělují mezi sebou. Neziskové organizace nemohou vytvářet zisk, který by si majitelé po konci účetního období rozdělili. Můžeme mít pocit, že stát nebo nadnárodní instituce – třeba OSN, Světová banka, Evropská unie – financují věci, které za takovou podporu nestojí, ale i v tom případě je problém na straně státu či toho, kdo platí, neziskovky jenom využívají možností, které se jim nabízejí. Soutěží o ty peníze a nic negativního bych v tom neviděl, spíš naopak – vyžaduje to od nich schopnost představit projekt, naplnit nějaké ukazatele a tak dále. O tom, jak je kdo schopný sehnat si peníze, oslovit dárce, může vypovídat i podíl nestátních peněz v jeho rozpočtu. Ale ten může být někdy zavádějící – na pomoc obětem tsunami se vybírá daleko snáz než na pomoc českým Romům. Řeči o „NGOismu“ mi připadají typické pro pokleslou českou a středoevropskou politickou kulturu, typické pro lidi, jako jsou Zeman a Klaus, kteří místo věcné debaty dávají přednost osobním útokům. Podobných nálepek se používá hodně, jednou jsou to neziskovky, jindy liberální intelektuálové, liberální média, vědci, kteří si dovolí volat po odpovědnějším přístupu k uprchlíkům, velvyslanci… Je to projev snahy delegitimizovat jiný názor, než je ten můj, je to neférové, neproduktivní a arogantní. Místo věcné debaty se vytáhne nějaký ten NGOismus. Je to trapné.

Zrno: Ano, neziskové organizace si nemohou rozdělovat zisk. Ale mají nějaké mzdové náklady a ty mohou být nepřiměřeně vysoké. A je legitimní otázka, jestli ty veřejné peníze jsou vynakládány účelně, jestli je skutečně potřeba uspořádat stopětadvacátý workshop o domácím násilí, draze tisknout na křídovém papíře publikace, které se pak jenom válí po kancelářích. To všechno stojí peníze, které by se třeba daly využít na stavbu azylového domu pro oběti domácího násilí.

Sládek: O neziskových organizacích se často mluví, že dělají něco ve skrytu ne dost transparentně, naznačuje se, že v jejich sektoru je nějaký korupční potenciál. To, že si Česká republika v žebříčku vnímání korupce stojí, jak si stojí, ale jistě není „zásluha“ neziskových organizací. Jsem zastupitel v jednom pražském obvodě a troufám si říct, že jestli někdo hledá příklady netransparentního hospodaření, měl by se daleko spíš podívat na městské firmy. Jestli někdo má dojem, že se tady rozhazují peníze neziskovkám, ať jde za tím, kdo jim ty peníze dává. Ale rozpoutávat debatu o prostředcích, které se prý vyhazují na neziskové organizace, mi přijde jako snaha odklonit pozornost od daleko většího plýtvání někde jinde. Dělat z neziskovek obětního beránka v době, kdy ve společnosti sílí strach, mi přijde jako typické zaměňování nápadného za podstatné.

Pánek: Nemyslím si ani, že by neziskovky skrytě prosazovaly politickou agendu. Některé ji mají a otevřeně se k ní hlásí, feministické Gender Studies stejně jako konzervativní Občanský institut.

Hála: Problémy, které popisujete, nejsou typické jen pro neziskové organizace, ale pro organizace a instituce obecně, narazíte na ně ve státních organizacích, sportovních klubech, všude možně. Za tím tažením proti „NGOismu“ vidím silný etatismus – představu, že všechny problémy by měl vyřešit stát, případně stát v kombinaci s trhem, což je zjednodušující a absurdní představa. Na praxi neziskových organizací je možné ledacos kritizovat, ale upírat jim legitimitu je projev nepochopení toho, jak funguje demokracie.

Pokračování debaty si přečtěte ve vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime po zakoupení předplatného zde.