Hovory z Lán jako akční film i šachová partie

Prezidentův slovník se stal předmětem vědeckého zkoumání. Vedou se strategické úvahy na téma jak se napříště vypořádávat s krizovými situacemi typu „před ústy hlavy státu se ocitl mikrofon“.

Mladá fronta Dnes na první straně začíná rekonstrukci těch, ach, tak dramatických okamžiků v Lánech, které otřásly Českem. „Šéfredaktor Radiožurnálu a jeho nejzkušenější moderátor Jan Pokorný měl vteřinu na rozhodnutí. Zákonitosti živého pořadu v rádiu nedovolují víc: jen se nadechnete a musíte položit další otázku. Když z Miloše Zemana jako z kulometu třikrát za sebou vystřelilo slovo vulgárně označující ženské přirození, snažil se Pokorný spíš pokračovat v Hovorech z Lán.“ Líčení hodné akčního filmu, latentní přítomnost Bruce Willise velmi silná. Z prezidenta ty... ehm... střílely jak z kulometu. Zjevně šlo o život.

Lidové noviny Zemanovu lánskou promluvu popisují jako součást promyšlené šachové partie, v níž prezident překvapivě táhl figurou „pasy“. Podle deníku to byla součást „taktiky překrývání“. „Nejdříve až příliš ostentativní nadbíhání rudé Číně překryl návratem z Pekingu tryskáčem placeným finančními skupinami PPF a J&T. Nepříjemný skandál přehlušilo rozdávání vyznamenání na státní svátek, kde se v Zemanově režii mezi oceněnými ocitla řada prezidentových ‚věrných‘. A následoval nedělní rozhovor z prezidentského zámku, kde v živém přenosu nešetřil vulgaritami. Jenže v Hovorech z Lán Zeman předvedl své poněkud překvapivé názory na důležitá témata. Většina z nich se týkala dodržování lidských práv a v diskusi o vulgarismech zapadla.“ No. Chápu. Popisovat všecko jako součást nějaké skryté hry je docela lákavé – člověk tím o sobě říká, že tu hru prohlédl, že vidí dál. Ale v tomhle případě... Byl by to zajímavý myšlenkový pochod. „A sakra, trochu moc jsme se lísali k čínskému establishmentu, čím bychom to asi tak mohli zakrýt?“ „A jo... co takhle nacpat se do Kellnerova tryskáče?“ „Fungovalo to výborně, lísání tryskáčem zakryté. Jak ale teď zakryjeme ten tryskáč?“ „Možná by pomohlo nějak originálně pojednat předávání vyznamenání.“ „Výborně. Po té ceremonii po tryskáči nikdo nevzdychne. Jak ale teď zakryjeme ten průšvih s vyznamenáními?“ „Hmmm, to bude oříšek. I když... nebudou se o víkendu vysílat Hovory z Lán? Možná by šlo něco říct.“ „Co jako?“ „Já nevím... Kunda třeba.“ „To by snad šlo.“ „Hovory z Lán ta vyznamenání zakryly skvěle. Čím je teď zakryjeme?“ A tak dále. Zvláštní je i představa, že by prezident cítil potřebu nějak zakrýt to, co řekl v jiných pasážích téhož interview. Prezidentova vstřícnost vůči Putinovu režimu je docela známá a v kruhu Zemanových stoupenců ceněná. Nemá důvod její vyjádření kamuflovat, navíc takhle bizarním způsobem (nemůžu si pomoct – možná by se pro tento typ maskovací operace mohl vžít termín „zakundění“).

Ve stejném deníku se k Zemanově cestě po Číně vrací sinolog Martin Hála. Podle něj se – zjednodušeně řečeno – dají státy podle vztahu k Čině rozdělit do dvou skupin. Většina k ní přistupuje „s respektem k její těžké váze a s obezřetností vůči její represivní domácí i zahraniční politice.“ Druhou, menší a proměnlivou skupinu tvoří vyznavači „nerozborné družby“, často státy na mezinárodní scéně ostrakizované. Do ní se Česko podle Hály snaží zařadit Miloš Zeman. „Družební partneři ČLR mají obvykle sklon Pekingu až komicky podlézat květnatou rétorikou, v níž vynikají zejména představitelé Severní Koreje. To se dá celkem pochopit – tyto země nemají ve své izolaci příliš na vybranou. O to trapněji ovšem působí, když se do podobně přepjaté servility pustí prezident zavedené, byť mladé demokracie, o níž by si člověk myslel, nebo alespoň doufal, že je pevně ukotvena v mezinárodním společenství, včetně tak výběrových uskupení, jako je Evropská unie či NATO. (...)  Nový příklon k Číně je prý pouze srovnáním kroku se zbytkem Evropy. Jedním dechem přitom líčí (čeští „družebníci“ – pozn. aut.), jak bude Česká republika mostem do Evropy pro čínské banky či volnější vízovou politiku. Zjevně se tak snaží vymezit jako země z celé Evropy vůči ČLR nejvstřícnější. Jednotný evropský postup vůči Číně (podobně jako vůči Rusku) vem čert. Most do Evropy tak vypadá spíše jako tunel. Zemanův plyšový krteček jako národní symbol je v tomto smyslu výstižný. Z Česka se stává ‚krtek‘ Evropy.“

V Hospodářských novinách uvažuje Petr Fischer nad termínem „pražská kavárna“, jímž Miloš Zeman, jeho předchůdce Klaus i další osobnosti z různých částí politického spektra pejorativně definují tábor svých nepřátel. „Největší lumpárna pražské kavárny spočívá v tom, že po svých velikánech (nejen těch dvou, o nichž je tu řeč) žádá, aby se stali součástí veřejné pře. Aby se z elitářů hradního mudrcovského prezidentství proměnili v diskutéry, kteří se nebojí ustupovat, opouštět slonovinovou věž monologu a poslouchat ostatní, stydět se a přiznávat chybu. Aby se zkrátka nebáli dát všanc hradní majestát, a mohlo se tak otevřeně ukázat, na čem stojí a z čeho dnes roste.“ Možná si Petr Fischer tu dnešní podobu „pražské kavárny“ trochu idealizuje. Ale v tom základním má pravdu. Miloš Zeman i Václav Klaus jsou založením antikavárenské typy. Protože nic tak spolehlivě nezruší kavárenskou konverzaci a atmosféru, než když se dostaví člověk, který je ochotný tolerovat druhé jedině, jsou-li sešikováni v anonymní publikum, jehož jediným projevem je aplaus.

Včera mi trestuhodně unikl hojně citovaný rozhovor Václava Klause pro Blesk. Jistým způsobem se mě ještě ke všemu týkal. Exprezident: „Já jsem nebyl princátko z velmi bohaté rodiny, které by žilo někde na Barrandově v překrásných vilách. Já jsem žil s rodiči v miniaturním bytě na Vinohradech v pátém patře činžáku. Ten byt byl menší než ten panelákový, neměl tekoucí teplou vodu. Takže pro mě ten přechod do toho paneláku na sídliště nebyla taková urážka, jaká by asi byla pro Václava Havla.“ No a já? Nemlich to samé, co Václav Klaus. Taky jsem z Vinohrad a taky jsme tam tehdy trpěli jak zvířata. Ve čtvrtém patře jsme bydleli, do sklepa pro uhlí jsem jako dítě musel chodit, nos a ústa jsem z toho měl plná mouru, v dětských ručkách ty těžké uhláky do dlouhých schodů tahal. A Václav Havel si zatím válel šunky v kriminále. Hořko pomyslet.