Českému vodárenství chybí racionální diskuze, říká egyptolog Bárta

O tom, že Sahara nebyla vždycky pouští a Amazonie deštným pralesem, ale také o tom, jak důležitá je celonárodní debata o české vodě, mluví v rozhovoru profesor Miroslav Bárta, uznávaný archeolog a egyptolog.

Jako archeolog se pohybujete zejména v Egyptě, kde je voda mimořádně důležitá. Bylo to tak vždy, byla Sahara vždy pouští?

Nebyla, poslední výzkumy ukazují zcela jasně, že Sahara byla dříve zelená a připomínala savanu. Vlivem klimatických změn kolem roku 6000 před Kristem začala ale poměrně rychle vysychat a lidé se přestěhovali mimo jiné i do údolí Nilu. V Egyptě, stejně jako v jakékoliv jiné civilizaci, životní prostředí hrálo vždycky zásadní roli.

Dokonce se podle velikosti záplav vybíraly i daně.

Ano, nároky na obyvatelstvo byly obvykle úměrné tomu, co mohlo vyprodukovat. Ale i zde v době takzvaných Bondových událostí, tedy náhlých klimatických změn v důsledku cyklických procesů v přírodě, 2200 a 1200 let před Kristem společnost ztratila velkou část své složitosti, rozpadla se centrální soustava a Egypt přežil jen v podobě několika malých knížectví.

Podobným případem je i Velikonoční ostrov, které přišly o většinu svého rostlinného pokryvu.

Lidé zde nevymřeli, neodešli, ztratili ale hodně. Vždy hraje roli mix vnějších a vnitřních faktorů, které vás mohou přivést na vrchol, nebo úplně na dno. V případě Velikonočního ostrova to byl zejména nezodpovědný přístup k ekosystému a chování zhruba pětiprocentní elity vůči většině. Ta byla pod tak velkým sociálním tlakem, že elitu nakonec vybila, ale tím také bohužel ztratila většinu znalostí, dovednost stavět sochy, neuměla číst a přišla tak o velkou část své historické paměti. Velikonoční ostrov se po kolapsu propadl na dvě stě let do doby temna a přišel o většinu vegetace.

V této souvislosti jsou zajímavé také studie čerpající z několikasetletého období v USA, Číně i Evropě, které tvrdí, že při nepříznivém vývoji životního prostředí dochází ke zvýšenému množství konfliktů.

Měla vodní krize souvislost také s arabským jarem?

Arabskému jaru se hodně často říká chlebové jaro. Na Předním východě a v Maghrebu je už zhruba 30 let sucho, které vyhání lidi z venkova do měst, kde dochází ke zvětšování chudinských čtvrtí. Většina zemí, které zažily arabské jaro, musela a musí velmi silně dotovat dovoz základních potravin. To vytvářelo a vytváří silný sociální stres, protože se nedostává financí na zajištění kvalitního školství, pracovních příležitostí, pobídek pro firmy atd. V roce 2010 bylo navíc abnormální sucho v Evropě i Rusku a naopak v Austrálii a Jižní Americe byl velký příděl srážek. Výsledek byl bohužel všude stejný – neúroda a nedostatek obilí. Rusové zčásti uvalili na obilí embargo a ceny tak vyletěly na trojnásobek. To byl jeden z faktorů, který doslova vybičoval stres v arabských zemích. Chléb je, ať chceme nebo nechceme, základní komoditou. Lidi potřebujete nasytit. Vlastním spouštěčem arabského jara pak byl Mohammad Buazízí, který se upálil v roce 2010 v Tunisu, a co následovalo od ledna 2011, už všichni známe. Takže ano, měnící se životní prostředí a nedostatek vody byly jedním z několika faktorů pro vznik arabského jara.

Zdá se, že si společnost neuvědomuje, jak strategickou surovinou voda stále je.

Voda je jedním ze základních kritérií, které určují schopnost civilizace přežít. A proto je i u nás důležité zahájit celospolečenskou diskuzi a hledat řešení, která budou vyhovovat většině. Voda potřebuje naprosto novou filozofii teď, ne v dalším volebním období za pět let. Prohrát mohou všichni, nebudou výjimky. Voda nemá vítěze a nemá poražené. K tomu patří i racionální diskuse mezi státem, obcemi a subjekty zabývajícími se vodou. Z dlouhodobého pohledu jsou v historii časté sinusoidové výkyvy. Buď dominuje stát nebo silné soukromé subjekty. Teď je trend proti velkým společnostem vystupovat. Je otázkou, z jakých důvodů k tomu došlo, ale je potřeba si také uvědomit, že se tady udělala i spousta dobré práce. Současný stav je koneckonců výsledkem rozhodnutí naší politické reprezentace a zastupitelů v 90. letech. U nás často zdůrazňujeme jenom negativa. Místo toho bychom se ale měli podívat na to, co se povedlo, říci si kudy jít nechceme a začít stavět dál.

Poučíme se, nebo to bude spíše „ode zdi ke zdi“?

Já se obávám, že se nepoučíme nikdy. Můžeme se inspirovat. Takovou ambici bychom asi mít měli. Můžeme se podívat, jak to bylo v minulosti, protože ať chceme nebo nechceme, tak jsme determinováni naší minulostí. To, co máme za sebou, jednak utváří naši společnost, osobnost každého z nás, ale především utváří možné scénáře pro budoucnost. Tím neříkám, že budoucnost je určena. To v žádném případě. No a pokud jde o tu vodu, je třeba se inspirovat například Izraelem, kde voda je obrovským zdrojem technologických inovací a vývoje.

V jakém prostředí se společnost posouvá rychleji, více inovuje?

To je dávná otázka, kterou nastolil už ekonom Schumpeter ve třicátých letech minulého století. Skutečně se zdá, že velké korporace jsou hybatelem technologického vývoje. A já s tím souhlasím, i když diskuze stále pokračuje. Velké korporace, ať už někdy působí bláznivě či nelogicky, jsou nositeli inovací. Start-up vyroste na myšlence, později nutně narazí na strop svých možností a pak přijde korporace s návrhem, jak myšlenku posunout dál. Globální korporace navíc umožňují realizaci v masovém měřítku. Velké skupiny proto mají svůj velký význam.

Jak se díváte na kritiku velkých privátních společností ve vodárenství?

Když bude u vlády levicová strana, bude vystupovat velmi sebevědomě proti soukromým subjektům. Naopak pravicová vláda bude tyto subjekty podporovat. Ani jedno přirozeně v extrémní podobě není dobře. Nic není černobílé. Voda se ale bohužel stává věcí politických bojů. To je od počátku špatně a jenom to ukazuje na charakter našich elit.

Vodní hospodářství, odpady a elektrická rozvodná soustava vyžadují na jednu stranu aktivní vystupování státu, na straně druhé stát není firma, a proto by měl tyto činnosti v rozumné outsourcovat. Bude vždycky rozumnější, když na to najmete firmy, které jsou velké a ekonomicky efektivní, než když se o vodu budou starat tisíce subjektů. Naše síť osídlení je velmi rozdrobená. Pokud by se každá jednotka měla starat o vodovodní síť, tak toho logicky nemůže být schopna.

Pro mne je móda odpudivá stejně jako trendy, protože ty vyznává většina. Riziko je, že většina se dá obvykle snáze manipulovat zjednodušenými až pokroucenými fakty. Sama víte, v jak postfaktické době žijeme. Z toho mám já osobně strach. To je můj osobní postoj, ale opět nic není černobílé. Určitě existuje spousta příkladů, kdy soukromý sektor funguje bezvadně, je dobré to říci a rozhodně není důvod zde provozovatele měnit. Stejně tak pokud na Slovácku funguje dobře spolupráce mezi obcemi a mají prokazatelně dobré ekonomické výsledky, tak za to buďme rádi. V Čechách máme bohužel často snahu všechno, co funguje, rozbíjet s vidinou nejasného příslibu a myslet si, že to pak poskládáme líp. Soustřeďme se spíše na to, kde to nefunguje, a snažme se poučit.

Co českému vodárenství chybí nejvíce?

Jsem laik, ale na první pohled vidím, že racionální diskuse by mohla být lepší, stejně jako diskuse všech relevantních subjektů. Lidi, kteří mají tendenci záměrně manipulovat data, by měli být postaveni mimo zákon. Voda je strategická věc, končí legrace. Pro vodu se vždycky zabíjelo. Co uděláte, když dojde voda na území sto krát sto kilometrů, kde žije milion lidí?

Samozřejmě dneska intelektuálové sebevědomě tvrdí, že když dojde voda, tak nasadíme například odsolovací zařízení. Těžko ale v Čechách nebo centrální Africe můžete mít odsolovací zařízení. A musíme si také uvědomit, že odsolovací zařízení na současném stupni poznání jsou neskutečně drahá. Kdo je schopen náklady zaplatit? Izrael, Katar, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, USA, skandinávské země? Rozhodně to v tuhle chvíli není řešení pro celý svět.

Myslíte si, že je možné trendy zvrátit?

Všechno se dá zvrátit. Nikdy není nic dané. Lidé jen musí v určitou chvíli dostat správnou informaci, musí se objevit skutečný leader s vizí a legitimitou. O tom jsou celé dějiny. Stát musí mít odborníky a firmám je nutné nastavit podmínky, motivační programy, bonusy. Když je někdo chytrý a rozumný, ať z toho něco má, ale stát ať na tom profituje také. Opakuji, voda je natolik důležitá, že parciální zájmy či politické cíle by neměly hrát dominantní roli. Vodu totiž potřebujeme všichni.