Populisté mohou zachránit Evropu od nárazu do zdi

Volby v Nizozemsku ukázaly, jak zdravý a očistný vliv na politiku mohou mít při dobré konstelaci strany, kterým je ve veřejné debatě zvykem říkat populisté. Ten zdravý vliv dokážou mít ve chvíli, kdy tradiční strany hlavního proudu donutí, aby vyjely ze svých klišé, předsudků, dokola opakovaných intelektuálních omylů a začaly řešit věci, které lidem skutečně vadí. Přesně to se poštěstilo Nizozemsku.

K migraci z muslimského světa a k prohlubování evropské integrace kritická Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse dokázala přitlačit pravicově liberálního premiéra Marka Rutteho a jeho Lidovou stranu pro svobodu a demokracii (VVD), aby se jak u evropské integrace, tak u přistěhovalectví začali chovat velmi realisticky a přitvrdili. Ten tah se vyplatil. Navzdory tomu, že Wilders vedl poslední dva roky nepřetržitě žebříčky volebních preferencí, Rutte ho dokázal ve středečních volbách přesvědčivě porazit poměrem 31 : 18.

Od Nizozemců, kteří jsou dlouhodobě nespokojeni jak s masovým přistěhovalectvím, tak se snahami o prohlubování evropské integrace do „čím dál těsnější“ Unie, dostal Rutte bonus za to, že na obou těchto frontách přinejmenším dva roky patří k nejrealističtějším šéfům vlád v celé Evropské unii.

Pod silnou domácí podporou Wilderse si Rutte uvědomoval, že při současném stylu, kdy elity tlačí přistěhovalectví a prohlubování evropské integrace proti zájmům voličů, míří Unie do zdi. Od chvíle, kdy v roce 2015 vyhrál David Cameron v Británii volby se slibem referenda o odchodu z Evropské unie, byl Rutte tím, kdo nejvíc apeloval na reformu Evropské unie. Plédoval za zastavení cesty k čím dál těsnější Unii a žádal návrat podstatných pravomocí zpět do národních metropolí.

Když se Britové rozhodli pro brexit, patřil k těm málo vzácným evropským špičkám, které nepropadaly hysterii, překotným hláškám o katastrofě ani o rituálním trestání Británie. „Nespokojenost, která se naplno projevila v Británii, vidíte v celé řadě dalších evropských zemí, včetně mé vlastní. Musíme to brát jako pobídku k zásadním reformám a změně směru Evropské unie,“ řekl Rutte s pokorou bezprostředně po zveřejnění výsledků britských voleb. Přicházel během posledních let i s konkrétními návrhy na návrat pravomocí. Kdyby to nedělal, Wilders by nejspíš volby vyhrál.

Nizozemsko není jedinou zemí, kde takzvaní populisté přinutili tradiční strany hlavního proudu k realistické politice. Kdyby nespokojenost Britů se směřováním Unie nevypěstovala Stranu pro nezávislost Spojeného království (UKIP), konzervativci by se nerozhoupali k vypsání referenda. Dnes je UKIP fakticky překonaným projektem a konzervativci mají nejsilnější podporu voličů za posledních třicet let.

Podobný vliv měla francouzská Národní fronta Marine Le Penové na posilování realismu u gaullistických Republikánů. Tady to platilo ale jen u migrace. U evropské integrace všichni pravicoví kandidáti do primárek Nicolas Sarkozy, François Fillon i Alain Juppé mluvili o prohlubování integrace k rozpočtové unii a o společné ekonomické vládě. Teď to ale vypadá, že finále prezidentské volby se kvůli osobním finančním skandálům vítěze primárek Françoise Fillona odehraje bez nich.

Podobný vliv populistů na mainstream je vidět i v Rakousku. Hvězda tamní politiky mladý lidovecký ministr zahraničí Sebastian Kurz patří v poslední době u migrace k zastáncům nejpřísnější linie. I on přitvrdil poté, co lidé začali utíkat od tradičních stran ke Svobodným.

U nás patří k jedné z mála zásluh populisty Andreje Babiše to, že proti přistěhovaleckým kvótám, které chtěl přes Brusel nadiktovat všem ostatním zemím Berlín, se vymezily téměř všechny parlamentní strany. Včetně tradičně eurokonformních sociálních demokratů a lidovců, kteří jinak své postoje k evropské integraci vylaďují s přáními Berlína a Bruselu.

Jedině v Berlíně takzvaná populistická strana Alternativa pro Německo zatím nepřiměla k realističtější migrační a evropské politice ani jednu z hlavních stran. Čím později se to stane, tím horší a nebezpečnější budou v Německu následky.

Příběhy, jako je ten Marka Rutteho, dávají naději, že Evropská unie dokáže včas vybrat zatáčku před tvrdým nárazem do zdi, k němuž bude nezadržitelně mířit, pokud nezmění svůj současný kurz „čím dál těsnější Unie“, odporu drtivé většiny svých občanů navzdory.