Už se nese Balvošovka
Cestou do práce jsem mírně zmoknul, z oblaků zřejmě pršel nezájem, písmenka před očima letargicky potancovávají jak štamgasti, když se z jukeboxu ozve poslední ploužák před zavíračkou. I propána – nějak se mi sem motá instantní poetično. Nutno zakročit.
Takže. Prezident Miloš Zeman slavil narozeniny, v novinách to ilustruje fotka zpěváka Daniela Hůly přinášejícího dar – křeslo. Podle Práva se jednalo o „bytelný kožený ušák“. Deník líčí i další dary a dárečky mimo jiné i ten od (mimo jiné) ministra kultury Rusnokovy vlády Jiřího Balvína: ‚„Nesu svoji vlastní hruškovici, která se jmenuje Balvošovka. On ji má rád, už ji dostal ode mě asi desetkrát. K tomu nesu oficiální dárek, a to je koňak, který má také rád,‘ řekl Balvín. Ostatně nějaký druh alkoholu tvořil velkou část darů. Většina hostů přinesla alespoň láhev, někteří dokonce přivezli na vozíku soudek vína nebo piva. Jaromír Dušek přinesl prezidentovi hůl s cyklistickým držákem na lahev a zvonkem.“ Zde je asi namístě vyjádřit prezidentovi jistou účast a snad i respekt, že tím klackem pana Duška na místě nevypráskal. Není pitomější dárek než podobný neskladný žertovný předmět, na němž není nic k smíchu a pak člověku doma dlouhé roky překáží, což už k smíchu není tuplem. Pak se jeden konečně rozhoupe a vyhodí ho, což se většinou stane v okamžiku, kdy ulicí prochází dárce, který tak získá důvod vrhat na obdarovaného při příštích několika setkáních pohledy zraněného tuleního mláděte. Radši tu Hruškovici, klidně i Balvošovku, klidně i desetkrát (v duchu vidím zvědavý lesk v očích hlavy státu – Copak to ten Jiřík asi nese?).
K vážnějším věcem. V Lidových novinách komentuje historik Petr Luňák účinek sankcí proti Rusku. Je podle něj značný. „Někteří včetně prezidenta Miloše Zemana se vyslovili ve prospěch diplomatických jednání namísto sankcí. To je jistě hezká myšlenka, která ovšem vychází z představy, že Vladimir Putin bude připraven v posledku přistoupit na právo Ukrajiny vybrat si vlastní budoucnost. Nic z toho, co ruský prezident řekl nebo udělal, nenapovídá, že je ochoten připustit, že by se Ukrajina mohla vyvinout v plně suverénní zemi, která by se mohla alespoň pokusit vybudovat liberálně demokratický systém západního střihu a v budoucnu uvažovat o členství v západních strukturách. Tohle všechno by totiž bylo přímou antitezí zkorumpovaného systému osobní moci, který Putin vybudoval v Rusku a podporuje na celém postsovětském prostoru jako alternativu a protipól Západu.“
Příklad možné podoby ideologie toho „systému osobní moci“ se dá najít ve sloupku Ondřeje Soukupa v Hospodářských novinách. Píše o článku předsedy ruského Ústavního soudu Vitalije Zorkina v novinách Rossijskaja gazeta. Právník v něm „zalitoval zrušení nevolnictví, což podle něj vedlo k bolševické revoluci“. „Zorkin věnoval svůj článek reformám cara Alexandra II. z poloviny 19. století, které zavedly například nezávislost soudů, rovnost všech občanů před zákonem a zrušily nevolnictví. Byly ovšem polovičaté a brzy některé části byly zrušeny. ‚Reforma zničila spojení mezi šlechtou a rolníky. Při všech problémech nevolnictví bylo pojivem, udržujícím jednotu národa,‘ píše v článku. (...) … zrušení nevolnictví způsobilo‚ likvidaci amortizátoru ve vztahu car-poddaní v podobě aristokratů‘ a následně vedlo k bolševické revoluci. (...) Valerij Zorkin argumentuje, že pro společnost byla reforma obrovským šokem. Nachází v tom paralely s rozpadem Sovětského svazu počátkem 90. let, kdy se podle něj také kolektivistické cítění sovětského lidu dostalo do konfliktu s individualistickým přístupem divokého kapitalismu.“ Názory pana Zorkina jistě vykazují značná „místní specifika“, pozoruhodné na nich je to, že jsou jistým způsobem běžné. Představitelé krajností (ovšem co do vlivu značně sílících) zleva doprava říkají vlastně totéž – odpověď na na v něčem existenciální krizi Západu, jehož svobody jsou shledávány iluzorními neumožňující dosažení stavu nějaké té pozemské nirvány, je nějaká forma znevolnění – nesvoboda jako nesvoboda přeci. Někdo si ho vykresluje s atributy značně antikvárními, jiný ho líčí jako další fázi pokroku a používá pro ně podstatně jinou terminologii. V podstatě ale jsou ty obrazy zaměnitelné.
Cenu za zvláště vypečený eufemismus si zaslouží Blesk. Referuje o velikých prodejích kuchařky Ládi Hrušky, jehož proslavily vstupy na TV Nova. Deník ho charakterizuje jako „gurmánského experimentátora“. Vlastně... proč ne, dá se to říct i takhle. V podobném duchu by bylo možné charakterizovat třeba prezidenta... Borise Jelcina jako „teoretika abstinence“.
