1

Náš úzký pohled na Castra

Témata:

Britský dokumentarista Peter Whitehead natočil v roce 1967 dokumentární film Tonite Let’s All Make Love in London, v němž z atmosféry „swingujícího Londýna“ prorocky zachytil to, co přežilo a udrželo si svůj kulturní vliv daleko za hranicemi Británie dlouhé desítky let. Pozoruhodně málo z osobností, které v něm figurují, je dnes zapomenuto. Vystupují v něm třeba Pink Floyd, Mick Jagger, malíř David Hockney, herec Michael Caine. Anebo Vanessa Redgraveová. Ale zatímco ostatní mluvili o umění, lásce, vzrušení či sexu, Redgraveová je zachycena na demonstraci na podporu kubánské revoluce. Cituje známá jména Fidela a Josého Martího, pronáší revoluční vyznání ve španělštině, „Patria o muerte! Venceremos!“ vykřikuje a pak zpívá Guantanameru.

Redgraveová ale nebyla žádná Jiřina Švorcová. Byla shakespearovskou herečkou a čerstvou hvězdou legendárního Antonioniho filmu Zvětšenina. A ovšem taky aktivistkou, významnou přívrženkyní extremistické Workers’ Revolutionary Party, bojovnicí za práva Palestinců. Za roli ve filmu Julia, velebícím americkou stalinistickou dramatičku Lilian Hellmanovou, získala v roce 1977 Oscara.

Tak to v západní kultuře chodí. Podpora totality je cool, nebyla a není na překážku popkulturnímu úspěchu.

To ze všeho nejvíc vysvětluje úlety, jichž se dopustila řada západních politiků ve svých vyjádřeních ke smrti Fidela Castra.

Irský prezident Michael Higgins ho označil za „velikána mezi světovými vůdci“, který „svému lidu dal svobodu“. Vůdce britských labouristů Jeremy Corbyn ho označil za „šampiona sociální spravedlnosti“, podobně jako generální tajemník OSN. Ve světě měl největší ohlas kanadský premiér Justin Trudeau. Tento sociálně pokrokový manekýn v premiérském křesle vydal tak mimořádně tupohlavé smuteční poselství, že nad všechnu kritiku vydají parodie, jež vyvolalo na sociálních sítích. Pod hashtagem #TrudeauEulogies si můžeme přečíst například:

„Usáma bin Ládin, tichý samotář s břitkým ostrovtipem, inspiroval nesmírný pokrok v metodologii bezpečnosti letecké dopravy.“

„Torquemada: nikomu jinému nezáleželo tolik na pravdě a nikdo jiný nepracoval tak tvrdě na jejím odhalování.“

„Robespierre byl sice kontroverzní postava, ale vedl Francii s jasnou vizí a pevným odhodláním, když ostatní ztráceli hlavu.“

„Největším úspěchem pana Stalina bylo odstranění obezity na Ukrajině prostřednictvím inovativních zemědělských reforem.“

„V době, kdy byla emancipace žen teprve na počátku, ukázala něžnému pohlaví Olga Hepnarová, že za volantem se není čeho bát.“

Za nás, občany EU, prohlásil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, že „svět ztratil muže, který byl pro mnohé hrdinou“, a trval na svém o den později, když mu reportér ČT připomněl, že Castro podporoval invazi armád Varšavské smlouvy do Československa. Podobně se vyjádřila i zahraničněpolitická představitelka EU Federica Mogheriniová, což od této obdivovatelky Jásira Arafata nepřekvapí. Vyjádření švédské komisařky Malströmové, která nazvala Castra věcně diktátorem, mluvčí Komise označil za neoficiální.

Je dobré si připomínat, co je to za lidi, kteří reprezentují Evropský projekt. Ale není namístě být překvapen. Castrova revoluce pro ně, či dnes hlavně pro jejich univerzitní učitele, byla součástí romance jejich mládí. Fidelovy a Che Guevarovy oběti byly daleko a neviditelné, kdežto možnost protestovat proti světu rodičů a velkému americkému bratrovi blízká, bezriziková a opojná. Být pro Fidela a věřit v kubánskou revoluci neznamenalo jen být na správné straně historie, ale taky být s cool lidmi a v neposlední řadě si užít spoustu dobrého sexu. V tom byly solidární výlety na Ostrov svobody proslulé. Později v 80. letech, když romance, pravda, trochu vyvanula, dokonce Castro připustil, že na Kubě existuje prostituce, ovšem kubánské prostitutky jsou prý nejsvobodnější a nejzdravější na světě. O co méně přijíždělo amerických zákazníků, o to více jich bylo z Kanady, kde tehdy vládl otec dnešního premiéra.

Vábení romance bylo tak silné, že si vyžadovalo jistou mentální akrobacii. Americký vědec Paul Hollander, který v 80. letech zkoumal fenomén antiamerikanismu a obdivu k totalitním režimům, hovořil o „kognitivní disonanci“. Západní obdivovatelé byli schopni na Kubě chválit, či aspoň tolerovat věci, s nimiž by se doma ani na chvíli nesmířili. Kognitivní disonance je v plné permanenci i dnes, například když Trudeau oceňuje Castra jako nejdéle úřadujícího prezidenta Kuby, který „sloužil svému lidu téměř půl století“, a jiní zejména oceňují, kolik amerických prezidentů přežil. Čím to asi bude, že byl u moci tak dlouho? Kdepak, nedojde to ani prezidentské kandidátce amerických Zelených Jill Steinové, která jedním dechem chválí Castra a druhým požaduje přepočítání hlasů při amerických prezidentských volbách.

Západní obdivovatelé (vybraných) totalitních režimů jsou málokdy konfrontováni se skutečným, prozaickým charakterem toho, co je pro ně představa složená hlavně z estetizovaných, módním průmyslem zpracovaných obrazů. Americká herečka Cameron Diazová se musela v roce 2007 při návštěvě Peru omlouvat, když její taška s maoistickým motivem nebyla přijata tak, jak byla zvyklá z Los Angeles či New Yorku. Oběti krvavých maoistických partyzánů z hnutí Světlá stezka byly ještě příliš čerstvé.

Juncker svá slova vzít zpět nehodlá. Bez ohledu na to, co si kdo myslí o Evropské unii, je myslím v tomto případě užitečné na to upozorňovat, dělat kolem toho rámus, zpolitizovat to a žádat teatrální omluvu. Ten výrok prokazuje, že my a národy s podobnou historickou zkušeností jsou pro Junckera podlidi, jejichž historická zkušenost nemá stejnou platnost jako zkušenost jiných, plnohodnotných národů. Je to součást mentální výzbroje, jíž se náš politik snadno nechá v EU vydírat a dobrovolně přijímá politiku, která nemusí být v našem zájmu.

Je to také jedna z posledních příležitostí. Východoevropští komunističtí vůdci fidelovský šarm neměli a jejich režimy byly tak blízko, že jejich bída byla nepřehlédnutelná i pro Západoevropany. Nad odchodem Milouše Jakeše se ani Juncker rozechvívat nebude. A doba velkých ideologických vypravování je pryč, noví hrdinové, již by dokázali svou mocichtivost odít do velkého historického příslibu, už se nerodí. A pokud ano, je jejich ideologická přitažlivost pro obyvatele Západu omezená. Usámu neoplakávala ani Mogheriniová.

Kdo dočetl až sem, může se ještě podívat na mladého maoistického studentského vůdce jménem José Manuel Barroso.

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.