1

Nesmrtelný život se Seržantem Pepřem

Témata:

Tvrzení akademika Zdeňka Nejedlého, jež pronášel skřehotavým hlasem, Řekni mi, jaký je tvůj vztah k husitské revoluci, a já ti povím, jakým jsi člověkem, platí také o Beatles. Ti z nás, jejichž vztah k nim je vřelý, obdivný, ba máme za to, že s nimi máme jaksi hezčí a bohatší život, zažíváme v těchto dnech jubilejní pocity. Neboť je to přesně padesát let, co tito tehdy mladíci obohatili lidskou kulturu o slavného Seržanta Pepře čili LP Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

Deska, samozřejmě vinylová, ovšem v luxusním a výtvarně převratném obalu, vyšla ve Spojeném království 1. června 1967, druhý den se už prodávala i v zámoří. My jsme byli tehdy mimo civilizovaný svět, i když to právě vypadalo, že se to „getting better“. Jiří Černý nebo jiný znalec by věděl, kdy se Seržant Pepř dostal poprvé do Čech, kdo ho třeba přivezl z cesty do Vídně nebo kam – tehdy se už občas mohlo vyjet ven. Já jsem zažil vydání jako jednoletý, ale měl jsem inteligentní starší bratrance, takže matné tušení o jakési kapele s legračním názvem jsem měl dosti záhy a mohu dosvědčit, že kouzlo pohádkově psychedelického světa Žluté ponorky a Seržanta Pepře a jeho klubu osamělých srdcí je schopno zasáhnout i dětskou psychiku, což se mě pak drželo po celý život.

O deskách Beatles byly napsány knihy, studie, vědecké práce: říká se, že se Sgt. Pepper de facto začíná hudební publicistika – najednou museli o pop-music psát inteligentní a vzdělaní lidé, což už zase nemusí. Opakovat tu ty obecně známé (?) věci také není nutné, dnes si každý může cokoli pustit nebo přečíst hned, bez námahy něco hledat a něco považovat za výjimečné – podle toho pak kultura taky vypadá. Já sice tvrdím, že Beatles – tak počínaje Revolverem – se neoposlouchají nikdy a jsou asi jedinou pop-hudbou (i pop-music může být geniální), kterou je možné hrát dokola, ale Sgt. Pepper je v tomto ohledu zvláštní případ, to je album slavnostní a příležitostné a třeba já si ho pouštím jen při slavnostních příležitostech, tak jednou dvakrát do roka. Podobně jako Beethovenovu 5. symfonii nebo Smetanovu Mou vlast.

Ano, s ním to začalo být opravdu umění, i když ten zmíněný Revolver už je jím vlastně taky. Kdo se trochu o Beatles zajímal, ví, že za idejí stál, jak to většinou bylo, Paul, který měl vždy sklony a energii zkoušet něco nového, nějak znovu začínat. V Kalifornii si všiml, jak se rozjíždí psychedelická vlna se všemi těmi podivnými secesními ornamenty na plakátech, s fantaskními názvy kapel, s bizarními převleky. Paul, který byl zároveň slušně vychovaný hoch s intelektuálními sklony, to spojil se starou dobrou Anglií, s vaudevillovými kapelami, cirkusovými tanečníky s lipicány, s lidovými slavnostmi v parcích a květinových záhonech – a vyšla mu představa znovuzrození Beatles jako nového alter ega v podobě Klubu osamělých srdcí. John, který tehdy jel ve svém vláčném období, Paulovi neodporoval, ale naopak se na něj, jak jen to bylo možné, napojil a daroval nápadu několik svých geniálních chvilek, přičemž ta, při níž složil A Day in the Life, asi nejúžasnější skladbu klasické pop-music vůbec, byla nejgeniálnější. Ti dva si docela vystačili, ale byli solidární i se zbylými dvěma: Ringovi dali příležitost zazpívat si s malou pomocí přátel a smutnému Georgeovi dali otvírák na druhé straně, aby tam sedm minut otravoval s indickou omáčkou, kterou jsem dlouho bral jako nutné zlo, dokud jsem jí též nepřišel na chuť. Ty dva skvosty z první strany, samozřejmě Lucy in the Sky with Diamonds a hlavně She’s Leaving Home, jsou pak už natrvalo usazeny v podvědomí jako spolehlivý zdroj slasti a krásy.

Ne, ti kdo žijí s Beatles, žijí život věčný.

 

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.