Nesnesitelná křehkost bytí. Proč Poláci vítají Američany

Blogy

Američané dorazili! Podobným titulky vítala polská média členy americké armády, kteří se přijeli zúčastnit mimořádných cvičení v severovýchodním Polsku. První várka spojenecké pomoci dorazila jen několik dnů po návštěvě polského ministra obrany ve Washingtonu, nicméně zatím ve spíše symbolickém počtu 150 mužů. Přesto jsou ve hře o prostor středovýchodní Evropy i symbolická gesta důležitá…

Podle dubnových průzkumů je 80 procent Poláků spokojeno se členstvím v NATO, 60 procent z nich navíc podporuje výraznější vojenskou přítomnost aliance na polském území. Pokud si připomeneme kauzu „radaru“, ale i současné nálady v české veřejnosti jen těžko se můžeme ubránit pocitu, že Poláci a Češi žiji v jiném světě. Proč tomu tak je?

Tekuté polské hranice

Pohled na současné Polsko na mapě Evropě vytváří dojem stability: skoro pravidelné, čtvercové území zdánlivě pevně umístěné doprostřed kontinentu, navíc obývané společností s téměř monolitním etnickým, jazykovým a náboženským složením. Ve skutečnosti by však určující charakteristikou Polska, pokud bychom se pokoušeli o srovnání s českými zeměmi, mohla být naopak nestabilita, nestálost, „tekutost“.

„Tekutá“ je samá polská krajina – nekonečná východoevropská nížina, průchozí a otevřená do všech stran, zbavená topografických opěrných bodů. „Tekuté“ pak byly především také polské hranice. Snad žádná evropská země neputovala během svých dějin tolik po mapě jako Polsko – v totálním kontrastu k tisícileté stabilitě hranic českých zemí. Navíc – kromě putování – Polsko také dokázalo opakovaně z mapy mizet. Opět na rozdíl od Česka, které ač v područí cizích vladařů, vždy si svoji subjektivitu uchovávalo. Není od věci si uvědomit, že letos oslavujeme 25. let od pádu komunismu. A že z hlediska polských dějin jde o nejdelší období míru a samostatnosti za posledních více než 200 let.

Všechny tyto faktory způsobují, že jedním ze základů polského kolektivního sebevnímání je vědomí nesamozřejmosti státní suverenity a svobody. Zkrátka vědomí nesnesitelné křehkosti bytí. Podle už citovaného průzkumu si 49 procent lidí myslí, že je samostatnost země nyní opět v ohrožení…

Události posledních tří měsíců v Polsku probudila traumata minulosti. V kolektivní paměti je velmi silně otisknutá vzpomínka na roky 1939 a 1943-1945, tedy na okamžiky, kdy se sliby a garance západních spojenců v konfrontaci s politickou realitou ukázaly jako prázdná slova. Ponaučení jaké z toho plyne? Nikdo o nás moc nestojí, a o to více musíme usilovat o – tentokrát hmatatelné – záruky.

Nejdříve měla být cenou za souhlas Moskvy se spojením Německa „neutralizace“ střední Evropy. Když se přesto podařilo země regionu do NATO nakonec „dostrkat“ (a v Moskvě si toto údajné porušení dohod dobře pamatují), pro uklidnění Ruska nedošlo k významnější dislokaci spojeneckých jednotek na území nových členských států. Konflikt kolem amerického protiraketového systému ukázal, že v představách Kremlu rozhodně nejsme plnoprávnými členy aliance, ale jakýmsi přechodným územím, kde si rozhodně americkou přítomnost nepřejeme. Ukrajinská krize se tak stává šancí k ukončení procesu, který začal po pádu komunismu…

Pochopitelně prvořadým cílem, se kterým v Polsku souhlasí v podstatě všichni napříč politickým spektrem, je obhajoba kyjevské vlády a celistvosti Ukrajiny. Nicméně na tento úkol je Polsko moc slabé – to by svoje vědomí křehkosti bytí muselo sdílet v Evropě s někým více než s baltskými státy. Není tedy divu, že se ze současné situace snaží vytěžit maximum…