Obsadíme ropovod, zvažoval Hrad před dělením federace
NOVÁ KNIHA
Příští týden vychází v nakladatelství Paseka druhý díl politického životopisu Václava Havla, který napsal redaktor Echa Daniel Kaiser. Další ukázku z knihy nazvané jednoduše Prezident (Václav Havel 1990-2003) jsme vybrali z rozsáhlé kapitoly o postupném rozpadu federace, vůči němuž prezident marně zkoušel nasadit všechny jemu dostupné nástroje. Směřování Slovenska k samostatnosti už však nešlo zastavit.
Poprvé mohla česká veřejnosti konec společného státu letmo zahlédnout na podzim 1990 během ostrých diskusích o novém vymezení kompetencí mezi federálním centrem a národními vládami.
Horký podzim 1990
Probouzející se národní cítění mezi Slováky Václavu Havlovi připadalo jako marnění času, historický resentiment odvádějící pozornost od nutných společenských proměn a velké mezinárodní politiky. Když Slovenská národní rada na konci října 1990 přijala „promaďarskou“ verzi jazykového zákona, vypukla před její budovou v Bratislavě protestní hladovka. Havel měl v těch dnech v Praze plné ruce práce s přípravou oficiální návštěvy amerického prezidenta George Bushe staršího naplánované k prvnímu výročí 17. listopadu. Při speciální poradě na Hradě, která byla věnovaná Bushově návštěvě, účastníkům objasnil, o čem se svým hostem chce jednat: jednak o Iráku, kde se schylovalo k první invazi za symbolické účasti československé armády, jednak o eventuální pomoci Spojených států československému hospodářství, které by se právě kvůli válce a zdražení ropy mohlo dostat do potíží. To byla velká globální témata, hodná jednání s nejmocnějším mužem světa, který si měl z Prahy odnést dojem, že Československo je důvěryhodným partnerem v mezinárodní politice a eventuálně i vhodným příjemcem americké pomoci. Takové rušivé jevy, jako je hladovka národovců v Bratislavě, jsou v tomto kontextu „prkotiny“, a tak to taky Havel Bushovi vysvětlí.
Koneckonců do stejné kategorie řadil i spor o kompetenční zákon, tak dramaticky nastolený Mečiarem v Trenčianských Teplicích. I to byla pro Havla nepříjemná a zbytečná komplikace, která se vyřeší jeho oblíbeným způsobem: stanovit hašteřivým politikům ultimátum, aby se přestali hádat a laskavě našli optimální řešení. V důvěrné nahrávce pro své spolupracovníky takto přemýšlel, co všechno by mělo zaznít v prezidentském projevu 28. října: „Ke kompetenčnímu zákonu bych měl zhruba říci, že vyzývám všechny zainteresované – to znamená národní rady, Federální shromáždění, republikové vlády, expertní komise atd., aby do konce roku s definitivní platností vyřešily kompetenční vztahy, vazby, rozdělení kompetencí mezi republikami a federací. A od 1. ledna že nechci o tomhle problému slyšet. Že ta věc se nám nemůže natrvalo plést do cesty a veškerou ostatní práci ztěžovat, nebo přímo znemožňovat. A jestli se to někomu nelíbí, že prostě vyhlásíme na jaře referendum.“
Mečiar letí do Prahy
Jenže Bratislava měla o optimálním řešení úplně jiné představy než Praha a vytrvale posouvala hranici možného: od Trenčianských Teplic do října už stačila radikálně zpochybnit existenci federálního ministerstvo zahraničního obchodu, což by problematizovalo federální pravomoc určovat cla; nadhodila vznik slovenské emisní banky; podkopávala zásadu celorepublikových tajných služeb, chtěla zrušit Československou televizi a Československý rozhlas. U televize místopředseda slovenské vlády Čarnogurský argumentoval i tím, že z Prahy se v noci vysílají erotické pořady, což se dotýká konzervativnější mentality Slováků. Dále padl návrh rozdělit poštu i železnici.
To všechno byla z českého pohledu menší či větší svatokrádež. Bezkonkurenčně největší zděšení ale Slováci vyvolali návrhem územně rozdělit ropovod a plynovod, které do Československa šly ze Sovětského svazu. Ve chvíli, kdy finišovala příprava velkých hospodářských reforem a kdy byla v Perském zálivu na spadnutí invaze do Iráku, bylo nervozity už tak dost. Praha nehodlala tolerovat, aby jí ještě někdo sahal na dodávky životně důležitých surovin. Mečiar svými vyjednávacími metodami přiléval olej do ohně. Od léta do konce roku 1990 celkem třikrát naložil své ministry do vládního speciálu a kvůli nějaké údajně neodkladné záležitosti s nimi letěl do Prahy přepadnout české nebo federální partnery. Potřetí to udělal 6. prosince, těsně před hlasováním o kompetenčním zákonu ve Federálním shromáždění, kdy byla řada českých poslanců rozhodnuta přesun kompetencí z centra na republiky omezit. Federální orgány stály podle platné ústavy nad republikovými a v případě sporu platila zásada, že vyšší bere. Předseda slovenské vlády však na své partnery dokázal vyvinout nátlak, v němž toto staré pravidlo přestávalo platit.
Když se vládní speciál s Mečiarem a jeho ministry snášel nad Prahu, čekal už na letišti český premiér Pithart, jehož o návštěvě informovali krátce před odletem. V autě cestou z Ruzyně Mečiar se slzami v očích vyhrkl: „Peter, je koniec, všetko som prehral. Federácia v útorok končí.“ Pokud prý kompetenční zákon neprojde federálním parlamentem v navrhované podobě, vyhlásí SNR natruc Praze svrchovanost, což bude přímá cesta k rozpadu státu. Od Mečiara to byla naprostá fabulace, nikdo v SNR žádnou deklaraci o svrchovanosti nepřipravoval. Vzápětí po Pithartovi se ale Mečiar pro jistotu objednal i k prezidentovi a strašil ho stejně. Tentokrát mu to už nemělo projít potají a zcela bez následků.
Čtěte také: Havlovy první kroky na Hradě. 'Vše je odposloucháváno'
Petr Pithart až dosud žil v představě, že je svými načtenými znalostmi o Slovensku zvlášť vybaven k tomu, aby impulzivního Mečiara usměrňoval. Dokonce ještě v minulých týdnech prezidenta a jeho muže nabádal, ať jen na Mečiara nejsou tak přísní, on že ví, jak na něj a že „to“ s ním přes hlavy federální vlády a prezidenta rozetne. Teď poznal, v jakém žil klamu, a následujícího dne Mečiarovy vyděračské způsoby zveřejnil. Havel potom v nejbližších Hovorech z Lán Pithartovo podání, že Mečiar používal výhrůžky, potvrdil.
Věcně vzato Mečiar slavil úspěch, kompetenční zákon prošel v původní podobě a Československo se od 1. ledna decentralizovalo až na samu hranici toho, co ještě sneslo název federace. Na druhou stranu už ale po zkušenostech z 6. prosince v Praze nebyl nikdo, kdo by si o Vladimíru Mečiarovi dělal iluze a kdo by si nepřál, aby se slovenští přátelé svého republikového premiéra zbavili.
Desátého prosince, dva dny předtím, než Federální shromáždění o kompetenčním zákonu hlasovalo, před poslanci neplánovaně vystoupil prezident. Ve velmi dramatickém proslovu nejprve současnou situaci označil za nejtěžší zkoušku v čase nově nabyté svobody a připomněl, jak slovenský premiér v minulých dnech vyhrožoval vyhlášením slovenské svrchovanosti; poslancům FS potvrdil, že je v jejich rozhodování nikdo nesmí omezovat, až přehnaně černě načrtl možné důsledky divokého rozpadu státu (mj. zmínil „totální hospodářský kolaps“), aby nakonec představil dva návrhy zákonů: jeden o založení ústavního soudu, druhý o referendu. Ústavní soud by rozhodoval právě kompetenční spory a referendum by bylo v záloze jako zbraň, kdyby se národní reprezentace fatálně pohádaly. Prezident avizoval i to, že si v dohledné době řekne o rozšíření prezidentských pravomocí.
Jednotliví slovenští politici sice brblali, proč prezident tak dramatizuje, přesto ale jeho vystoupení patrně napomohlo k tomu, aby i federální poslanci kompetenční zákon v mantinelech vykolíkovaných Mečiarem v Trenčianských Teplicích přijali. Skončila bezprostřední krize a předseda SNR Mikloško kolegy z Federálního shromáždění pozval na halušky. Relativně brzy prošel federálem i prezidentův zákon o Ústavním soudu, který se za rok a měsíc od přijetí skutečně konstituoval – což však byla fatální prodleva, její vinou už pak soud ve zbývajícím půlroce, který byl federaci, a tedy i jemu vyměřen, stejně nemohl sehrát významnou roli.
Těžší porod měl mít mnohem důležitější zákon o referendu – už v týdnu, kdy ho prezident navrhl, VPN důvěrně hlásila, že se předlohy bojí, „neboť by byli okamžitě nuceni vyhlásit referendum o jazykovém zákoně,“ prosazeném teprve nedávno a za politicky krvavou cenu. Nebyla to pravda, konání referenda pouze v jedné z obou národních republik zákon vůbec nepředpokládal. Poslanci, jimž nebyl po chuti nástroj referenda, ale vršili jednu námitku na druhou, a tak se teprve v létě následujícího roku podařilo začlenit referendum do ústavy. Aby ukázal svou vstřícnost, navrhoval Havel v zákonu, že formulovat otázku pro lidové hlasování budou sami poslanci Federálního shromáždění. Jenže Federální shromáždění se postupně rozpadalo na stále víc frakcí a v roce 1991 už nebylo ve stavu, kdy by se dokázalo shodnout na otázce, na kterou by občané v lidovém hlasování odpovídali a určili tak budoucí podobu česko-slovenského vztahu.
S avizovaným zákonem o širších prezidentských pravomocích potom Havel do FS radši ani nešel. Podřízení, kteří pro něj prováděli politické sondáže, mu hlásili, že Federální shromáždění se svým rostoucím sebevědomím si silnějšího prezidenta prostě nepřeje: „Tato tendence je patrná zvláště v předsednictvu,“ stálo v interní svodce. Hlava státu narazila na strop svých možností.
Obsadíme ropovod
Je známo, že s tím, jak státoprávní krize eskalovala, později někteří muži české pravice – Václav Benda, Daniel Kroupa, Pavel Bratinka – pro případ, že by hrozilo neústavní oddělení Slovenska, navrhovali použít armádu. Bylo to vcelku bezpečné teoretizování, žádný z nich totiž k tomu neměl potřebný vliv. Mnohem zajímavější je, že v době vrcholící kompetenční krize se o nasazení armády vážně uvažovalo i v prezidentské kanceláři.
Sedmého prosince, den poté, co Mečiar prezidenta strašil rozpadem státu, se na Hradě sešli k naléhavému jednání prezidentovi nejbližší poradci (sám Havel se v zápise z porady nevyskytuje) a řešili, co dělat, pokud SNR opravdu příští týden vyhlásí nadřazenost svých zákonů nad zákony federace. Michael Žantovský si byl jistý, že se tak skutečně stane: „Situace je jasná. Ke konfliktu dojde.“ Největší děs i v tomto kroužku vyvolávala představa, že Slováci dostanou možnost zavřít kohoutky s plynem a ropou. Zhruba před měsícem slovenská vláda navrhla rozdělit státní společnost Tranzitní plynovod na dvě národní, na sobě nezávislé firmy. V katastrofickém scénáři by pak Bratislava mohla zbytek federace vydírat pohrůžkami, že zavře kohoutky. To všechno v době, kdy se očekávala válka v Iráku i rozpad SSSR a kdy energetická bezpečnost byla víc než heslo.
Kromě toho hradním poradcům mimořádně silně vadila představa, jež se zhmotnila právě v kompetenčním zákoně, že by republiky určovaly, jaké pravomoci ještě zbudou federaci (dosud tomu, jak známo, bylo naopak), a shodovali se, že hrozícímu ústavnímu chaosu je třeba učinit přítrž. Podle zápisu to byl první Žantovský, kdo se vyslovil pro demonstraci síly: „Dovedu si představit, že použijeme armádu k ochraně ropovodu. Víme, že nejde o ropovod.“ Saša Vondra jeho myšlenku rozvinul: prezident veřejně vystoupí, „podpoří FS, vyhlásí pohotovost armády atd.“ Karel Schwarzenberg dodal: „Bylo by dobré, aby to udělal z Bratislavy.“
Pravda je, že s tím, jak se rýsoval kompromis na půdě parlamentu, poradci vychladli. Sám prezident ve svém projevu o kompetenčním zákonu před poslanci 10. prosince dokonce mezi řečí zmínil, že silou by Slováky ve federaci držet nechtěl: „Ustanovení branného zákona o použití armády k obraně ústavnosti se nám jistě nejeví jako prostředek dobrý.“ Úvahy o obsazování ropovodu armádou na kolegiu nicméně dokládají, jak vážně tenkrát v Havlově bezprostředním okolí celou situaci chápali. Žantovský – Vondra – Schwarzenberg, to byli tři nejdůležitější prezidentovi muži, pokud tedy nepočítáme Křižana. Ale že se s nimi Křižan v nekompromisním postoji vůči Mečiarovi shodoval, není třeba po všem shora uvedeném zvlášť zdůrazňovat.
Vladimír Mečiar byl na své orientální metody vyjednávání pyšný a dokonce se v bratislavském televizním studiu pochlubil, že při schůzkách s Čechy schválně nasazuje laťku příliš vysoko, aby měl kam slevovat. Praha to samozřejmě považovala za hraní s ohněm, Slovensko koneckonců leželo na východě, a tedy ve směru, odkud se podle všeobecně sdílených obav měly přihnat krize a nestabilita.
Po dramatu kolem kompetenčního zákona si Havel Mečiara vyhodnotil jako krajní nebezpečí pro společný stát. Náhle se zdálo, jako kdyby sýčci z košické kontrarozvědky, když ho v létě přijeli osobně varovat až k němu domů, a poradce Křižan, který začal bít na poplach brzy po nich, měli pravdu. Václav Havel nebyl Emil Hácha, aby použitím armády ještě víc podkopával ideu společného státu mezi Slováky, nicméně i tak se na Hradě uvažovalo o různých nestandardních metodách, jak muže tolik nebezpečného pro stát buď úplně odstranit, nebo alespoň oslabit. Na konci roku 1990 bylo Mečiarovo renomé na Hradě definitivně v troskách.
Více ukázek z knihy najdete v aktuálním vydání Týdeníku ECHO.
APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.
