4 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

‚Odsud se živí nedostaneme‘ Proroctví babičky se naplnilo

NOVÉ

Témata:

Šestaosmdesátiletému Hugo Fritschovi v hlase zaznívá silný německý přízvuk, češtinu ale používá docela samozřejmě. Stejně jako za protektorátu, kdy jako syn německého úředníka běhal s českými kamarády ulicemi Brna, hrál si na válku nebo pekl na polích za městem brambory. Šťastné dětství plné klukovin ale pro Huga skončilo už ve třinácti letech. Na jaře 1946 zůstal docela sám ve zdevastovaném internačním táboře pro Němce. Rodiče, babička ani dva bratři kruté poválečné zacházení nepřežili.

Hugo Karl Armin Fritsch se narodil 9. května 1933 v Brně. Jeho otec byl Němec, jehož předci žili v Brně už od 17. století. Vždy s oblibou říkal, že je československý občan německé národnosti. Povoláním byl úředníkem, nejprve rakouským, pak československým a nakonec protektorátním. Hugova matka byla poloviční Češka, po svatbě, jak bylo tehdy zvykem, se vzdala československého občanství a vzala si německé po svém muži. Hugo měl ještě staršího bratra Gerharda a mladšího brášku Williho, kterému byly na konci války pouhé tři měsíce. Domácnost s nimi sdílela i Hugova česká babička. Celá rodina uměla výborně česky. „Naučil jsem se to přirozeně, měl jsem samé české kamarády, tak to nebylo nijak složité,“ vypráví Hugo Fritsch.

Příběhy 20. století

Hugo Fritsch vyprávěl své celoživotní vzpomínky třináctileté Aleně Bruthansové, která je natočila a zpracovala v rámci soutěže Příběhy 20. století a za příběh si odnesla první místo v žákovské kategorii. Soutěž každoročně vyhlašují neziskové organizace Post Bellum a Pant, soutěžní příspěvky jsou veřejnosti přístupné na www.pribehy20stoleti.cz

Příběhy pamětníků Post Bellum shromažďuje a zpřístupňuje ve sbírce Paměť národa (www.pametnaroda.cz).

Když se v dubnu 1945 začala k Brnu přibližovat osvobozenecká ruská vojska, zavládly mezi místními Němci obavy z toho, že by se jim Češi a Rusové mohli podle principu kolektivní viny mstít za válečné útrapy. Hrůzná pověst předcházela zejména Rudou armádu, a tak se nejen brněnští Němci pokoušeli všemi silami dostat do západní zóny.

Hugovu otci jeho čeští a němečtí přátelé doporučovali, aby z Brna i se svou rodinou emigroval, on ale dlouho váhal. „Otec až kolem poloviny dubna začal zvažovat, jak Brno opustit, ale už bylo pozdě. Žádné běžné vlaky z Brna už nejezdily, nebylo možné sehnat žádné auto ani povoz s koňmi,“ vzpomíná Hugo Fritsch. Němci pak začali sami vypravovat z moravské metropole takzvané uprchlické vlaky. Hugův otec se rozhodl do jednoho takového přihlásit. Organizátoři transportů brali ohledy zvlášť na matky s dětmi a staré lidi. Právě do této kategorie rodina Fritschových zapadala, takže místo ve vlaku bez potíží dostali a 18. dubna 1945 se vydali na cestu. S rodinou zůstala i česká babička, přestože se díky svému původu nemusela budoucnosti obávat, odmítla své nejbližší opustit.

S sebou do vlaku vzali jenom to nejnutnější, předpokládali, že pojedou pár dní. Vzhledem k válkou poškozeným kolejím na mnoha místech a nejisté situaci se ale cesta značně protáhla. Vlak projel téměř celou republiku, zastavil i v Praze. „Chtěli jsme s tím vlakem přes Strakonice a České Budějovice do Horního Rakouska, do Lince, kde byla nepoškozená trať a dalo se tam dostat. Ale kousek od rakouských hranic partyzáni vyhodili do povětří železniční most a to byl konec,“ líčí Hugo Fritsch.

Tisíc německých uprchlíků tak zůstalo v jihočeském městě Blatná a bylo třeba je někam umístit. Pro místní obyvatele to byl problém, už tak bylo ve městě hodně německých utečenců, kteří se pokoušeli dostat z Československa před příchodem Sovětů. Přednostně byli v Blatné umístěny rodiny s malými dětmi – ubytovali je ve škole, protože tam byly vhodné podmínky pro vaření. Právě zde se rodina Fritschových dočkala konce války.

Za Američanů jsme se nebáli

S vyhlášením míru odešli z Blatné němečtí vojáci, aby se vzdali Američanům. Blatná ležela de facto na samotné demarkační linii, obec samotnou ještě osvobodili Američané, hned vedlejší vesnice ale už patřily do východní, sovětské zóny. Hugo Fritsch vzpomíná, že dokud byli v obci američtí vojáci, vedlo se německým uprchlíkům dobře, ačkoliv „nikdo nevěděl, co s námi, úředníci netušili, co se má stát.“ Chvíli to dokonce vypadalo, že se budou moci vrátit do Brna. Počátkem června ale Američané odešli a přišly revoluční gardy. „A nejednou nám mohli Češi cokoliv udělat. Za Američanů si na nás nikdo netroufal,“ vzpomíná Hugo.

Uprchlíci byli velmi surově vyhozeni z ubytování ve škole a museli se opět vydat na cestu, aniž věděli kam. Rodiny s dětmi a starými lidmi nemohli unést svá zavazadla, odhazovali je u cesty. Slitoval se nad nimi jeden sedlák, který staré lidi a zavazadla naložil na svůj koňský povoz a jel za průvodem. Dostali se do ruské zóny, kde jim hned vzali všechny cennosti s tím, že je to poplatek za německé zločiny. „Sebrali nám peníze, knížky… Našetřenou mouku babičce vysypali, i tomu malému dítěti koukali do plenek, jestli tam něco neschováváme,“ vzpomíná Hugo Fritsch a dodává, že ve snaze zachránit alespoň něco na sebe všichni členové rodiny navlékli několik vrstev oblečení, ačkoliv bylo léto. Poté, co všechny chlapce a muže zkontrolovali, jestli nemají vytetované znamení SS, se uprchlíci dozvěděli, že budou všichni internovaní ve sběrných táborech.

Ještě týž den je naložili do vlaku. V noci pak dojeli do Prahy na Smíchovské nádraží. I v Praze se Fritschovi setkali s nenávistným chováním, lidé jim nadávali, házeli po nich odpadky. Potom je hnali směrem ke Strahovskému stadionu. Bylo hrozné vedro, zavazadla byla těžká a cesta byla do kopce. Zvlášť staré lidi takové nucené cestování vyčerpalo a nemohli už dál. Hugův otec měl nemocné srdce a brzy se zhroutil a později po něm i babička. Maminka s chlapci jim nemohli pomoci, protože je další lidé tlačili dál do kopce. Odpočinout si mohli až před stadionem. Starší bratr Gerhard a Hugo hlídali zavazadla a nejmenšího Williho, maminka běžela zpátky z kopce pro tatínka a babičku, ale marně, už je nenašla. Setkali se s nimi znovu až na podzim, po celou tu dobu neměli tušení, co se s nimi stalo. Až poté zjistili, že zůstali v internační nemocnici v Ženských domovech na Smíchově.

Maminka se vrátila ke svým třem synům celá zoufalá. U vchodu do stadionu je znovu po jednom prohlíželi a jejich skromný majetek opět zmenšili. Na Strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem, k jídlu dostávali jen trochu polévky a chleba a kávy, navíc se mezi lidmi rozšířily vši a úplavice. V takových podmínkách strávili Fritschovi měsíc a pak byli na přelomu června a července přepraveni na statek Strachov u Kralup nad Vltavou na nucené práce. Měli pomáhat při žních. „Bydleli jsme v jedné světnici a k tomu byla větší kuchyně. Polovina spala na půdě na slámě. Mlátili jsme na statku obilí, matka stála na vrchu mašiny a krájela panenky sena a druhá žena dávala seno do mašiny, já jsem byl pod střechou a rozebíral balíky slámy,“ vypráví Hugo Fritsch.

Ani zlepšení životních podmínek na statku už ale nezachránilo život půlročnímu Willimu Fritschovi, který celou dobu putování strádal z nedostatku vhodné stravy. „Když tam selka uviděla maminku s Willim, uvařila mu kašičku z čerstvého mléka. Trochu snědl, ale bylo mu potom z toho špatně. A když pak maminka vzala Williho do náruče, zjistila, že je mrtvý,“ vzpomíná Hugo. Pamatuje si, jak jeho matku s Willim odvezli na plošině nákladního auta na hřbitov, ale Gerhard ani Hugo s nimi nesměli.

V 90. letech Hugo Fritsch pátral v matrikách po hrobu svého nejmladšího bratra, ale nikdy se mu ho nepodařilo najít. Nevěděl, kdy přesně jeho bratr zemřel, a úředníci mu řekli, že záznamy o úmrtí Němců při odsunu už dávno zničili. Pravděpodobné místo posledního odpočinku Williho Fritsche se podařilo vypátrat o dalších pětadvacet let později třináctileté spoluautorce tohoto příběhu Aleně Bruthansové.

Zjistila, že Willi je uveden ve starých záznamech technické správy hřbitova v Kralupech nad Vltavou. Zemřel 15. 6. 1945 a byl zde pochovaný 17.6. 1945. Ve spisu je i číslo hrobu, který ale už neexistuje, protože byl několik let po válce při přestavbě dětské části hřbitova zrušený. Osud samotných ostatků malého Willyho tak zůstává neznámý, možná leží pod cestičkou mezi dvěma hroby, nebo byly přidány do sousedních hrobů.

Paní Fritschová po smrti Williho musela na velitelství čelit nařčením, že se o nejmenšího syna špatně starala a tudíž zavinila jeho úmrtí, a navíc se kvůli ní všichni zpozdili s prací na žních. Její zoufalství bylo umocněno navíc tím, že netušila, co se stalo s jejím manželem a babičkou. Ti byli v září 1945 prohlášeni za vyléčené a internování v Praze na Hagiboru. Tam se pak shledali s Hugem, Gerhardem a matkou, kteří sem byli převezeni po skončení prací na statku.

Internační tábor na Hagiboru tvořilo si deset baráků, které stály na místě původního prvorepublikového židovského starobince a sportoviště zřizovaného židovskou obcí. Za války se areál stal pracovním táborem pro Židy i lidi ze smíšených židovských manželství. Nyní v nich dočasně bydlelo několik stovek Němců, skutečných i domnělých kolaborantů, smíšených česko-německých rodin a všech, kteří se jednoduše na konci války v pražských ulicích znelíbili zdivočelým revolučním gardám.

Na podzim 1945 byli Fritschovi nucenými bezdomovci už půl roku. „Bylo jasné, že do Brna už se nevrátíme, ale otec stále doufal, že dostaneme do odsunu a tím pádem někam do Rakouska nebo Německa,“ vypráví dnes Hugo ve svém obývacím pokoji v bavorské obci asi sto kilometrů od Mnichova. Díky tomu, že otec uměl perfektně česky i německy, se mu podařilo rodinu do prvního transportu z Hagiboru dostat. Štěstí to ale Fritschovým nepřineslo.

Odvezli i vodovodní kohoutky

Zase seděli v dobytčáku na svých skromných zavazadlech, když vlak konečně zastavil, zjistili, že jsou na jih od Prahy, ve vesnici Prosečnice na břehu Sázavy. Vojáci s bajonety je nahnali opět do dalšího tábora, tentokrát snad nejhoršího. Nacházel se na druhém břehu řeky na katastru obce Lešany. V letech 1943–1945 zde byla vybudována pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, kde vězni nuceně pracovali. V barácích pak bylo umístěno výcvikové a kárné zařízení pro příslušníky SS, krátce po osvobození sloužilo místo jako zajatecký tábor pro 15 000 vojáků wehmachtu. Když tam dorazili Fritschovi, byli ze stavu svého budoucího místa pobytu vyděšení. „Tábor byl absolutně vybydlený, Rusové z něj odnesli naprosto všechno, vytrhali elektřinu, vodovodní kohoutky i potrubí, odvezli i kamna,“ vzpomíná Hugo Fritsch na otřesné podmínky, které v lágru panovaly. Zubožený stav tábora zděsil i jindy optimistickou babičku: „Odsud už živí nevyjdeme,“ prorokovala.

Internovaní Němci si museli nejprve všechno opravit a znovu postavit. Kvůli nedostatku hygieny a jídla a těžké fyzické práci se zde rychle šířily nemoci. Přestože Hugo už předtím prodělal těžký zápal plic, byl ze své rodiny nejzdravější. Během zimy postupně onemocněli všichni členové jeho rodiny, patrně dostali břišní tyfus. Nejdříve skonal jeho bratr Gerhard, po něm následovala babička, pak maminka. Otec Fritsch až do svých posledních hodin doufal, že by se on a Hugo mohli dostat z tábora pryč, ale nakonec i on podlehl nemoci. Během necelého půl roku, od prosince 1945 do března 1946, zemřelo v táboře téměř 400 lidí, hlavně dětí a starých lidí. Dnes je na místě tábora Vojenské technické muzeum Lešany, tragické osudy internovaných Němců zde ale nic nepřipomíná.

Stal jsem se šmelinářem

Hugo zůstal v děsivém táboře sám. Bylo mu teprve 13 let. „Neměl jsem žádné jídlo navíc, nic. Dodnes nechápu, jak se to stalo, že jsem přežil.“ V rodinném bloku, kde dříve bydlel s bratrem a maminkou, byl už na obtíž, nikdo se o něj nechtěl starat, a tak se musel přestěhovat do mužského bloku. Ale ani tam nevěděli co s ním, protože byl jediné dítě mezi dospělými muži.

Jednou šel na kontrolu velitel tábora a viděl mezi muži stát na nástupu malého kluka a divil se, co tam dělá. Nechal si zavolat tlumočníka a přes něj se ptal, co tam dělá a kde má rodiče. Hugo správně předpokládal, že by měl odpovědět česky, a to také udělal. Tím se veliteli tábora zalíbil a ten ho učinil svým „osobním chlapcem“. Vykonával pro velitele drobné úkoly a vyřizoval pochůzky. „Normálně nebylo možné chodit mezi jednotlivými sekcemi tábora, natož ven. Ale já dostal propustku. Obstaral jsem si nějaké peníze a za ně si venku koupil chléb,“ líčí Hugo Fritsch. Když to viděl jeden spolubydlící, chtěl si chléb od chlapce koupit. Ten ale prodal, až když cenu pětkrát zvedl. A nezůstalo jen u chleba. Hugo obratně využíval jak svou perfektní znalost češtiny, tak propustku a začal do tábora pašovat potraviny i cigarety. Díky tomu se mu podařilo nejen přežít, ale dokonce ušetřit i nějaké peníze.

Z tábora se Hugo dostal v létě 1946 díky bratrovi své babičky, který žil ve Švýcarsku a který mu pomohl prostřednictvím Červeného kříže. Strýc ale nebyl kvůli věku schopen se o Huga postarat a tak chlapec skončil v internátní škole bratrů Salesiánů v pražských Kobylisích.

Červený kříž mezitím vypátral další Hugovy žijící příbuzné: Strýčka ve Vídni a babičku, již dříve odsunutou do Německa. Ta žila a pracovala na statku u sedláka. Nejprve měl Hugo vyrazit ke strýci, nastala ale paradoxní situace. „České ministerstvo zahraničí mi nechtělo dovolit odjezd do Vídně, protože jsem neměl papíry. Ty jsem ale jako odsunutý Němec mít ani nemohl,“ vzpomíná Hugo Fritsch na úřednické obstrukce.

Nakonec se mu ale podařilo odjet do Bavorska k babičce a chtěl pokračovat v chození do školy. Od státu dostal podporu 50 marek, studium na internátním gymnáziu ale stálo 69 marek. Pražští salesiáni se spojili s mnichovskými a ti umožnili Hugovi navštěvovat jejich školu. Na církevní škole ale nebylo tehdy v Německu možné udělat maturitu, takže si Hugo na další studium nakonec musil půjčit. „Stal jsem se bankovním úředníkem, jako byl můj otec, a pracoval jsem v jedné bance 40 let.“ V Bavorsku už Hugo Fritsch zůstal. V roce 1963 se oženil a má dvě dcery a čtyři vnuky. Své vzpomínky sepsal také v knize Bylo mi 13.

Vstanou noví extremisti Tomio Okamura už získal, o čem Miroslav Sládek kdysi jenom snil
Wabi Daněk: citlivý muž Zemřel muž, díky jehož písním lidé mohli předstírat, že jsou v jiném světě

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.