Proč Poláci na rozdíl od Čechů neslaví konec války

Nedávno se v polském parlamentu uskutečnila kuriózní debata. Někteří poslanci, asi ne bez souvislosti s napjatou politickou situací v regionu, si všimli, že Polsko je jedinou zemí Evropské unie, která si v oficiálním kalendáři připomíná konec války 9. května. Tedy společně se zeměmi bývalého Sovětského svazu, nikoli o den dříve, jak je tomu ve zbytku Evropy.

Svátek vítězství a svobody – jak byl pojmenován v roce 1945 – byl totiž natolik zapomenutý, že se nikdo ani neobtěžoval s tím, aby se datum změnilo. „Svátek je všeobecně považován za anulovaný,“ referuje lakonicky Wikipedie. „Není se čemu divit,“ prohlásil v debatě Andrzej Zawistowski, historik Ústavu národní paměti. „Co je to za vítězství, které připraví zemi o polovinu teritoria? A přinesl nám snad květen 1945 svobodu?“

Květen 45 čtyřikrát jinak

Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během bouřlivých oslav „Victory Day“. Správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem. Je také sovětský, či dnes ruský, s rudým praporem hrdě vlajícím na Reichstagu; nesmírně obětí „sovětského lidu“ mu v něm zajistilo nárok na určování nového řádu světa.

Příběh československý je více ambivalentní. Nicméně skutečnost, že autentická euforie pětačtyřicátého byla časově oddělená od hořkých zkušeností osmačtyřicátého, způsobuje, že i v českém vnímání má květen 1945 pozitivní vyznění.

Polsko je v tomto ohledu jinde. Obraz roku 1945 se přitom v komunistické propagandě v Polsku a Československu příliš nelišil. „Výstřely na oslavu 8. května, Němci odcházejí, všichni se radují a pak už žijí dlouho a šťastně,“ píše novinářka Magdalena Grzybałkowska, autorka čerstvě vydané knihy o „pětačtyřicátém“. Ve skutečnosti však – jak pokračuje – to byl „děsivý rok“.

Následuje popis totálně zpustošené země, v jejíchž troskách se toulají miliony obětí gigantického totalitního sociálního inženýrství: více než jeden a půl milionů Poláků vyhnaných ze svých domovů za novou východní hranici země, přibližně stejný počet lidí vracejících se z koncentráků a nucených prací, miliony Němců určených k vysídlení za novou západní hranici. Když k tomu přidáme narůstající komunistický teror, bující kriminalitu a všeobecné násilí – politické i nepolitické –, máme před sebou obraz „už ne války, ale rozhodně ještě ne míru“.

Kniha Grzybałkowské se soustředí na pohled „zezdola“ a záměrně se vyhýbá politickému rozměru pětačtyřicátého. Ten je však klíčový pro pochopení polského problému s květnem 1945.

Celý rozsáhlý text Macieje Ruczaje čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.