Když se německý slon snaží páchat dobro

Kontrast nemůže být větší. Před dvaadvaceti lety, v květnu 1993, spolková republika prudce zpřísnila azylovou politiku. Novinkou bylo hlavně zavedení kategorie tzv. třetích bezpečných států, odkud když uprchlík přišel do Německa, automaticky ztrácel právo na udělení azylu. A protože do kategorie bezpečný stát spadali všichni sousedi Německa, úspěšný azylant se tu musel buď vylodit, nebo snést letadlem.

Ostrý kurz byl reakcí na příliv běženců z válčící Jugoslávie. V roce 1992 žádalo v Německu o azyl na 440 tisíc lidí, dvojnásobek čísla z roku 1991 a například čtyřnásobek z roku 1989. Na oněch 100 tisíc se podařilo číslo stlačit už za dva roky a následujících dvacet let držely všechny spolkové vlády relativně nesmlouvavou přistěhovaleckou politiku – a nic na tom nemění ani fakt, že se vymáhala nedůsledně. Zacházení s běženci bylo civilizované, různými způsoby se jim dávalo najevo, že je do Německa nikdo nezval. Většina spolkových zemí upřednostňovala hromadné ubytování žadatelů (rozuměj: uprchlické tábory) před individuálním bydlením ve městech a na vesnicích. Úřadům se občas dařilo azylová střediska umisťovat tak, aby běženci nebyli domorodcům vůbec na očích.

Jako exemplární případ kritikům slouží centrum v Harbke, což jsou bývalá kasárna Lidové armády NDR položená u vnitroněmecké hranice, v lese, z jedné strany navíc odříznutá dálnicí. Kromě toho až donedávna nesměli uchazeči během azylového řízení, které se často táhlo léta, pracovat (aby se nám ještě neintegrovali, a nepředjímali tak výsledek), tisíce odmítnutých žadatelů byly deportovány. V roce 2004 odsunulo Německo 22 tisíc lidí, policie přitom podle potřeby zpěčujícím se deportovaným mohla cestou do letadla nasadit pouta a nakrmit je sedativy.

Dvacátého pátého srpna 2015. Vychází najevo, že spolkové úřady Syřany, kteří se dostali na německou půdu, už nebudou posílat zpátky do Rakouska, respektive do Maďarska a Řecka, kde drtivá většina z nich vstoupila na území Evropské unie. Pravidlo třetí bezpečné země tím fakticky přestává platit, ačkoliv ještě před patnácti roky ho Německo neváhalo prosadit i do evropských smluv (tzv. Dublin II). V reakci na změkčení kurzu spolkovou vládou se okamžitě dávají do pohybu desetitisíce běženců z Maďarska do Rakouska a do Německa, ze Srbska do Maďarska, z Makedonie do Srbska, z Řecka do Makedonie, z Turecka do Řecka a zřejmě z mnoha zemí třetího světa do Turecka. Ve vypuknuvším chaosu to schytávají hlavně Maďaři, Berlín je kárá střídavě za špatné zacházení s běženci, což implicitně znamená hlavně za to, že je zadržuje na svém území, střídavě za to, že přestali vymáhat Dublin II.

Nutná upřesnění, že pravidla se změkčují jednorázově a jenom pro ulehčení situace Syřanů, kteří už v Německu jsou, pronášejí němečtí politici jen vzácně, skoro šeptem a jen jako poznámku pod čarou. Daleko větší mediální vlny obstarávají selfíčka šťastných azylantů s Merkelovou. V bleskových průzkumech kupodivu vládní linii podporuje přes 60 procent Němců. Tím se Němci radikálně odlišili nejen od tzv. Východoevropanů, kam jsou počítáni i Češi, ale i téměř od všech západoevropských národů, s možnou výjimkou progresivistického Švédska. Nicméně Švédsko je země ve střední váhové kategorii, navíc zeměpisně na okraji kontinentu, kdežto Německo leží v jeho středu, je velké a mocné natolik, že spolková kancléřka jedním gestem může uvést do pohybu statisíce, možná miliony lidí, kteří se v tu chvíli ještě vůbec nenacházejí v Evropě. V klíčové evropské zemi tedy došlo k radikálnímu zvratu v azylové, potažmo přistěhovalecké politice a ten zvrat může mít dosti vážný dopad i na okolí Německa včetně České republiky. Jak k tomu došlo, kdo byl spouštěčem politiky, jíž se Německo tak radikálně vyčlenilo z nálad v Evropě převažujících?

Celé téma najdete v novém čísle Týdeníku ECHO.