Hranice imigrace, hranice rozumu

Doufal jsem, že další hrůzný útok islámských fanatiků teď v Bruselu (35 mrtvých a 64 těžce raněných) zchladí kazatele humanistického kultu a ti uzří zhoubnou politiku neomezeného milosrdenství i civilizační nezbytí hranic své „tolerantní,” humanitární společnosti. Genocidní atentátník chce omezit svobodu a vyvolat konflikt, rozvrat ale přináší i masový příliv nešťastných muslimů. Společnost nemůže být svatá, prapor ohroženého domova nezdvihají vždy ti praví. „Patriotismus je poslední útočiště grázlů, ale i jejich ctnost” (Chesterton).

Obránci imigrace ve svém charitativním zápalu teď trochu polevili a nepřiznaně se radují, že balkánské ploty i nechutný výměnný handl s Tureckem nával zarazily a snad Německo v klidu z té masy příchozích (1,3 milióny), vstřebá ty chtěné (o rozdělení nechce nikdo ani slyšet) a ty pouhé běžence za lepším, přes odpor humanitárních charit, nějak deportuje. Rozlišení obtížné, když tolik přichází ze sedmi válkou rozvrácených zemí a kancléřka celý syrský národ prohlásila za exulanty. Že by se unie místo kontroly uzavřela, o tom nepadlo ani slovo, ví se, že pašeráci obnoví cesty do Itálie i na Ukrajinu. Ideál otevřené Evropy je důležitější než jistý rozvrat.

Místo rozumu máme newspeak politické korektnosti. To dnešní politické náboženství se sice tváří mírumilovněji než padlý leninský „tábor míru a socialismu,” vychází ale také z jakobínské víry v jednotné lidstvo ahistorických, vykořeněných individuí soukromé morálky a všeobecných práv. Podvrací rodinu i národ.

Moralisté této zdánlivě liberální ideologie ve své zuřivé obhajobě univerzálního prozrazují téměř strašidelnou neznalost náboženských a společenských reálií i důsledků přesazení migrantů z antagonistické kultury a žádný masakr jim v pochopení salafismu a islámu nepomůže. Intelektuální souputníky vysmíval Lenin za jejich naivní podřízenost ideologické vidině, v níž zápasí dobro a zlo, dnes EU míru a solidarity s nenávistí xenofobů a rasistů. O střetu s naší civilizací nechtějí slyšet, islámský teror bagatelizují buď fatalismem (nedá se vymýtit) a „kdyby nebyl, bude jiný” nebo komicky hlásí, že auta zabíjejí více lidí. (P. Honzejk, HN). Nejde jen o trestuhodnou neznalost společenských důsledků a ztrátu realismu, ale prozrazují svůj vlastní fanatismus lidskoprávní etiky, když individuální, značně iracionální lásku k bližnímu, povyšují na kolektivní povinnost. Neznají politiku kompromisu, neví, že absolutní morální diktát vyvolá v nedokonalé společnosti nenávist a násilí, že uzákonit transcendentální dobro beztrestně nelze. Žhářské a fyzické útoky proti běžencům vysvětlují psychiopatií.

Příklad moralistické posedlosti ze Svobodného fóra: „Nastává ráj pro hyeny…po každém islamistickém atentátu se vyrojí kuchynští politologové a religionistky…a odhalí ledví islámu.”

Kouzlo nechtěného, jistě, ale i čirá demagogie, že „jde o čistě politický terorismus a je jedno jakou ideologií a vírou se zaštítí… kdysi řádili ultralevicové bandy, vraždili se katolíci a protestanti…Islám se zakázat nedá…kdo neumí rozlišovat, dopadne špatně.”

Jedno to není, rozlišovat neumí komentátor. S politickou ideologií lze úspěšněji bojovat a někdy i vyjednávat jako s irskými teroristy. S genocidními sebevrahy, kteří vycházejí z prastaré sektářské, puritánské, militantní víry, to nejde, náboženství je trvalejší. Salafismus a jeho odrůdy rozvrátily Blízký východ i severní Afriku a dokonce v dalekém Pakistánu zahynulo loni v atentátech sebevrahů na 3 000 nevinných obětí, často křesťanů. S kultem smrti není dohoda možná a bude dlouho ničit Evropu, když v muslimských ghettech nalézá civilizační zázemí, přestože mu většina nepodléhá a svých synů často neislámsky lituje. Křesťanský mučedník pohrdá smrtí, muslimský sebevrah pohrdá životem. Korán nabízí okamžitý ráj a v nejčtenějším didaktickém životopisu Prorok Ibn Isháka z 8. století je mocně chválen. Můj profesor religionistiky říkal: křesťanství je náboženství utlačovaných, islám náboženství vítězů.

Každé náboženství, krom buddhismu, byť hlásí pokoj, odpuštění a lásku tíhne v krizi k bojovnému fanatismu. Islám bohužel nebrzdí rozum. Jistě, zakázat se nedá, ale být tzv. korektní zastírá zlou realitu islámských ghett a sebevražednou politiku otevřených hranic. Často není nic než rutinní poklonou humanistickému náboženství, pokud ovšem nejde o unijní kariérismus. Silácké výroky J. Jandy z dotovaného think tanku Evropské hodnoty, že „musíme požadovat bezpodmínečnou hodnotovou integraci muslimských přistěhovalců, respektování a přijetí zákonů liberální demokracie a hodnot Evropy,” připomíná tu dávnou „Společnost pro šíření vědeckých a politických znalostí.” Jak hodlá muslimy převychovat, aby svou víru v Alláhovu jednoznačnou vůli a svůj životní styl nahradili vágním humanismem a feministickou či antidiskriminační ideologií? A dnešní evropské hodnoty? Snad civilizační, ale ani ty nelze „bezpodmínečně vynutit.” Ani škola bez lásky k vlasti neumí vštěpovat sebekritiku, racionální argumentaci, pokoru v nezištném hledání pravdy, primát rodiny a občana, rozlišení víry a rozumu, rovnost před zákonem, svobodu svědomí, význam pluralismu v jednotě i politické svobody. Islámské země snad s výjimkou dnes už nalomeného Turecka neznají národní souručenství, bez něhož není kompromisní konsensus možný, jsou permanentně rozvrácenou kmenovou a sektářskou společností. Proto se turecký sultán kdysi chránil před atentátem svých souvěrců křesťanskými janičáry.

Liberální demokracie lidských ne božích zákonů, či víra v abstraktní lidská práva, nemají před puritány šanci. Ti bezuzdnou svobodou pornografie, blasfémie, potratů, homosexualů a hospod pohrdají. Islámská ghetta rozbít nelze a zavádět v nich policejní teror by bylo v rozporu s právním státem a kontraproduktivní. Naštěstí i muslimové mají své odpadlíky.

Je omyl chápat islámské fanatiky jako „obyčejné” politické teroristy, je omyl považovat je za psychopaty. Muslimy urážet nemáme, ani islám démonizovat, ale víme, že islamistické sebevrahy jako odpadlíky neodsoudí a nebudou žít v naší civilizaci spokojeně.