Mýtus německé denacifikace. Tady jsou fakta

Německo je velice úspěšná země, a to vedle mnoha jiných věcí i v tom, jak svou úspěšnost dokáže ve vší skromnosti inzerovat. Ne že by se vytahovali, ale rady, co dělat, aby ostatní byli tak úspěšní jako oni, jim neschází.

Takovým měřítkem toho, jak důkladně Německo odčinilo své viny z druhé světové války, je, že i přijímání této odpovědnosti dovedlo k dokonalosti, již lze pomalu vydávat za příklad. Ta gesta a projevy jsou ne snad rutinní, ale lze se na ně spolehnout.

Být vzhledem k historickým zkušenostem rád tomu, že má Evropa takové Německo, jaké má, je jedna věc. To ale neznamená, že by jeho proces denacifikace měl být přijímán jako učebnice, případně coby metr, který je příhodně po ruce, když máme změřit, co jsme zase my udělali nedostatečně a jak jsme hrozně zaostalí. Německá denacifikace nebyla maximalistická a nebyla bez povážlivých nedostatků. Má-li být pro naše vyrovnání se s minulostí vzorem, nevycházíme z toho tak špatně.

Adenauer po srsti

Přesným vzorem nemůže být z toho důvodu, že Němcům s ní lvím podílem pomohla totální porážka a kapitulace. Oni jaksi neměli na vybranou, jestli denacifikovat, nebo ne.

Zpočátku ani ne jak. NSDAP, wehrmacht, SS a řada dalších nacistických organizací včetně médií byla zrušena rozhodnutím spojenců na podzim 1945. V listopadu pak začal Norimberský proces, na něj navazovaly další a paralelně jednotlivé okupační mocnosti prováděly procesy s níže postavenými zločinci ve svých okupačních zónách. Odsouzeny byly tisíce lidí, bylo vykonáno 486 rozsudků smrti. V západních zónách bylo internováno 200 000 bývalých nacistů, o práci přišlo 150 000 úředníků a 73 000 činovníků v soukromém sektoru. Přes patnáct milionů lidí prošlo dotazníkovými prověrkami. Veřejnost se povinně seznamovala se zločiny nacismu (například tak, že vydání potravinových lístků bylo podmíněno zhlédnutím dokumentárního filmu). To byla spravedlnost vítězů.

Ta v zásadě skončila rokem 1949. Dál už bylo západní Německo víceméně suverénní a mělo v denacifikaci pokračovat samo. Výsledek byl ten, že se v podstatě zastavila a v některých ohledech zvrátila.

Klíčovou osobností první dekády západního Německa byl Konrad Adenauer. Není nejmenší pochybnosti o tom, že byl celou svou osobností opakem nacisty (to neznamená bojovníkem proti nacismu; Hitlerovu vládu strávil v důchodu). V projevu, který přednesl 26. března 1946 jako primátor Kolína nad Rýnem, zformuloval zevrubné odsouzení nacismu. Za něj nemohou jen „velká zvířata“, která by se ze své viny měla zodpovídat, jak už tehdy zdůraznil, „německému lidu před německými soudy“. Nacismus by se nebyl dostal k moci, kdyby nenašel úrodnou půdu v širokých vrstvách obyvatel: „Německý lid ve všech svých vrstvách desítky let trpěl falešnou koncepcí státu, moci a postavením jednotlivce. Učinili ze státu idol a pozvedli ho na oltář. Tomuto idolu obětovali jednotlivce a jeho hodnotu. Víra ve všemocnost státu, v primát státu a v koncentraci moci ve státě přede všemi ostatními trvalými, věčnými dobry lidství nabyla dominance v Německu ve dvou fázích. Nejprve se rozšířila z Pruska… Pak dobyla celé Německo po vítězné válce v letech 1870–71.“

To bylo jeho východisko pro to, kam německý konzervatismus a Německo vedl: odklon od autoritářské, militaristické tradice, odmítnutí jak marxistického ateismu, tak pruského etatismu, důraz na křesťanské přirozené právo a hodnotu jedince, reintegrace do západní katolické kultury.

Adenauer byl ale taky nesmírně chytrý politik. A jako demokratický politik věděl, že lid nakažený soužitím se zločinným režimem a drcený porážkou a všedními starostmi rozvráceného Německa snese jen určitou míru připomínání vlastního selhání. Slovo nakažený je na místě jak vzhledem k citovanému Adenauerovu přesvědčení, tak vzhledem k sociologickým poznatkům. Průzkumy, jež si nechávali na konci 40. letech dělat Američané, ukazují, že široké vrstvy zastávaly autoritářské a rasistické názory.

Celý politický systém Německa a jeho veřejnou kulturu formoval Adenauer v demokratickém duchu. Ale kdykoli mělo dojít na kroky denacifikace a vyrovnání se s minulostí, jež by měly konkrétní dopady na konkrétní lidi, zdráhal se jít proti srsti.

Již v březnu 1946 prohlásil, že „bychom konečně měli nechat na pokoji malé ryby, ty, kdo neutlačovali ostatní, neobohatili se a neporušili žádné zákony“. Vojákům a nižším nacistickým funkcionářům by mělo být umožněno vstupovat do CDU. Pronásledovat „neškodné souputníky a vojáky, kteří věřili, že jen konají svou povinnost“, by podle něj vybudilo „rostoucí a extrémní nacionalismus“.

To řekl Adenauer deset měsíců po porážce a šest měsíců po zahájení Norimberského procesu. Ten ještě zdaleka neskončil a denně přinášel nové důkazy, mimo jiné i o tom, že wehrmacht se plně podílel na genocidním způsobu vedení války. Ale podle Adenauera už by se s trestáním nacistů „konečně“ mělo přestat. A neřekl to naposledy. V projevu v květnu si dokonce postěžoval, že německý lid je opět dělen na lepší a horší. „Ale nespravedlnost plus nespravedlnost se nikdy nebude rovnat spravedlnost,“ prohlásil. „Potrestání viníků, odpuštění a reintegrace pomýlených a souputníků, kteří se nedopustili ničeho zlého...“ Tou nespravedlností byla míněna spojenecká denacifikace. Požadavek, aby denacifikace už „konečně“ skončila, se stal leitmotivem jeho volební kampaně v roce 1946. A „denacifikace integrací“ se stala heslem německých vlád příštích let.

Adenauer připomínal utrpení odsunutých Němců a válečných zajatců. Pochopení spojenců pro „pomýlené“ řadové nacisty se dožadoval i připomínáním předválečného appeasementu a varováním, že příliš tvrdé účtování s minulostí může ohrozit demokracii. Němci teď trpěli v rozvrácené zemi a o utrpení, jež předtím působili jiným, slyšet nechtěli. A Adenauer je nedráždil, naopak předkládal argumenty, proč je to správně.

Nacisté zpět do úřadů

V květnu získalo západní Německo omezenou suverenitu a z letních voleb vyšla vítězně koalice CDU, CSU a FDP s Adenauerem v čele. Sociální demokraté i někteří další politici, zejména spolkový prezident Theodor Heuss z FDP, usilovali o radikálnější účtování s minulostí. Kancléř Adenauer ale v úvodním projevu ve Spolkovém sněmu prohlásil, že denacifikace „způsobila mnoho neštěstí a mnoho škod“ a Němci by neměli být děleni na dvě třídy, na politicky poskvrněné a neposkvrněné. Toto rozdělení musí být překonáno co nejdříve.“

Tak se i stalo. V roce 1951 schválil sněm článek 131 základního zákona, podle nějž byli přijati na svá původní místa všichni ti, kteří byli vyhozeni ve spojeneckých čistkách a nebyli odsouzeni. Požadavky na jejich finanční odškodnění neprošly, ale byla pro ně vytvořena kvóta – měli tvořit dvacet procent úředníků.

Amnestováni byli i někteří odsouzení. Široké spektrum západoněmecké společnosti vytvořilo tlak na americké místodržitele, aby amnestovali vězně odsouzené mezinárodními tribunály. Americký „místodržitel“ John J. McCloy nakonec řadu z nich amnestoval, ale Němcům to nebylo dost. V odpovědi na dopis prezidenta Heusse mu musel McCloy připomenout, že se zastává i lidí odsouzených za „vraždy bezbranných žen a dětí po desítkách tisíc za okolností, jimž bychom nebyli ochotni věřit, nebýt soudobých záznamů samotných pachatelů a jejich přiznání“. Jak píše historik Jeffrey Herf v recenzi studie o období amnestie od Norberta Freie, v diskusích té doby se „slovo oběť často používalo ne o lidech, kteří byli perzekvováni nebo zavražděni nacisty, ale o lidech, kteří byli považováni za ,oběti‘ překonání nacismu… Západní Němci pro ně vymysleli nové slovo, Entnazifizierungsgeschdigten.“ Společenská fronta usilující o amnestii byla široká, zahrnovala vedle politiků, právníků a bývalých vojáků i představitele katolických i protestantských církví.

Jak vypočítává historik Tony Judt: „V Bavorsku byla v roce 1946 vyhozena asi polovina středoškolských profesorů, ale za dva roky byli zpátky. Nově ustavená federální republika v roce 1949 ukončila veškeré vyšetřování chování úředníků a vojáků v minulosti. V Bavorsku tvořili v roce 1951 94 procent soudců a žalobců, 77 procent zaměstnanců ministerstva financí a 60 procent úředníků regionálního ministerstva zemědělství exnacisté. V roce 1952 byl každý třetí úředník ministerstva zahraničí v Bonnu bývalý člen nacistické strany. V nově utvořené diplomatické službě bylo 43 procenta diplomatů bývalí příslušníci SS a dalších 17 procent sloužilo v Sicherheitsdienstu nebo v gestapu. Hans Globke, Adenauerův hlavní pobočník v 50. letech, byl zodpovědný za oficiální komentáře k Hitlerovým norimberským rasovým zákonům z roku 1935. Šéf policie v Porýní-Falci, Wilhelm Hauser, byl Obersturmführer zodpovědný za válečné masakry v Bělorusku.“

Účtování s nacismem se nezastavilo úplně, ale trend je patrný z čísel, která uvádí Herf: „Počet odsouzení západoněmeckými soudy klesal z 800 v roce 1950 na něco přes 200 v roce 1951, něco pod 200 v roce 1952 a na 125 v roce 1953. V desetiletí od roku 1954 do 1964 se počet rozsudků západoněmeckých soudů pohyboval mezi 25 a 50 ročně.“ Několikrát se ve Spolkovém sněmu odehrálo velmi kontroverzní hlasování o prodloužení promlčecích lhůt, k němuž zejména konzervativní poslanci měli čím dál méně chuti. Proč to šlo velmi ztuha? Mimo jiné jistě proto, že podle loni zveřejněné studie bylo až do 70. let 90 ze 170 špičkových úředníků ministerstva spravedlnosti bývalých nacistů a byli mezi nimi soudci, kteří za nacismu odsuzovali k trestům smrti. V roce 1957 bylo procento bývalých členů NSDAP na ministerstvu 77 procent, dokonce vyšší než v době třetí říše. Podobnou studii zadal dříve na ministerstvu zahraničí Joschka Fischer – s podobnými výsledky.

Adenauer sám od svého projevu o německém národě jako „úrodné půdě“ pro nacismus z roku 1946 dospěl za pět let k výroku, že „drtivá většina německého národa“ byla odpůrci nacismu. První dvě desetiletí po válce byla obdobím, kdy se Německo až příliš denacifikovalo hlavně zapomněním a oficiálně sankcionovaným pocitem, že nacistické zločiny byly sice páchány „jménem německého národa“, ale konkrétně za ně naprostá většina Němců nenesla odpovědnost.

Esesmanova cena svobody

Jak nedostatečné to bylo vypořádání, konečně ukázalo vzedmutí radikální Nové levice koncem 60. let. Mezi její hlavní motivy patřilo právě přesvědčení, že denacifikace byla nedokončená. Zároveň jim jejich marxistická analýza nacismu umožňovala přikládat malou hodnotu západoněmecké kapitalistické demokracii. A vítězství Izraele v tzv. šestidenní válce v roce 1967 vytvořilo pocit, že Izrael už není oběť, ale imperialista, takže odmítání antisemitismu se vlastně může stávat formou fašismu. Když v roce 1976 palestinští teroristé ve spolupráci s německými radikály unesli let Air France z Paříže do Tel Avivu, jeden z nich s pistolí v ruce zjišťoval, kdo z cestujících je Žid (nikoli izraelský občan). Třicet let po válce Němec zase vytřiďoval Židy – ve jménu antifašismu.

Všechny rozpory denacifikace se setkávají v epizodě, kterou bychom měli znát. V roce 1977 teroristé z Frakce Rudé armády unesli a zavraždili Hannse Martina Schleyera. Kdo byl Schleyer? Známá postava, předseda Konfederace německých zaměstnavatelských svazů a Federace německého průmyslu a člen správní rady Daimler-Benz. Ale také bývalý člen SS – od svých osmnácti let –, přesvědčený nacista, který jako studentský funkcionář a brzy i průmyslový činitel zakotvil v roce 1941 v protektorátu Čechy a Morava. Za Pražského povstání uprchl, tři roky byl internován Američany, ale to bylo jen zaškobrtnutí v kariéře (zkrácené mj. tím, že Američanům lhal o své hodnosti v SS). Jak napsal kolega Daniel Kaiser, „únos a vražda ho zastihly na vrcholu přesně té kariéry, kterou nastartoval už v Praze. Spolková vláda mu vystrojila státní pohřeb. Poprvé se bývalý esesman ocitl v roli oběti a jako oběť se také zapsal do paměti německé veřejnosti. Nadace nesoucí jeho jméno dodnes uděluje ceny za zásluhy o svobodu. Za rok 2009 ji dostal Schleyerův dávný přítel Helmut Kohl.“

Ve Schleyerově hesle na české Wikipedii se o jeho pražské etapě ani nedočtete. Vlastně to symbolizuje fakt, že když jde o denacifikaci, přebíráme pohled Němců samotných. Němci si nepochybně zaslouží, aby jim bylo nasloucháno, když svůj rozchod s nacismem prezentují. Odpracovali si ho. Ale nemůžeme jen naslouchat jejich kanonizovanému vypravování, které je koneckonců, jak se v Německu říká, často politicky instrumentalizováno. Když koncem 90. let začalo jednání o odškodnění nuceně nasazených, německá diplomacie zprvu ve své odmítavé argumentaci poukazovala na ohromnou částku, kterou Německo od války obětem nacismu ve světě vyplatilo. Ale Němci neříkali – a jejich dlouholetí západní partneři nevěděli –, že nic z těch peněz nešlo obětem ve východoevropských zemích. K vyrovnání se s minulostí patří i to, že v Německu se málo ví o zločinech páchaných v protektorátu (úměrně tomu, o kolik víc se ví o utrpení odsunutých). Patří k němu i to, že Německo v rámci Ostpolitik do značné míry přijalo ruský, tedy sovětský popis druhé světové války, takže má relativně větší pochopení pro Rusko než pro Ukrajinu (přestože Němci zabili relativně víc Ukrajinců než Rusů).

Německý narativ a česká neznalost

Srovnávat naše vyrovnání se s komunismem s německým vyrovnáním se s nacismem pořádně nelze. My jsme se komunismem neprovinili na jiných národech ani jsme nevedli válku. Radikálně jiný je počet obětí i míra fyzické destrukce. Po dvanácti letech nacismu mohlo mít Německo větší rezervoár kvalifikovaných nenacistů než my po čtyřiceti letech komunismu. Ale především bylo Německo poraženo, jeho největším denacifikačním počinem a impulzem bylo to, co americký historik moderního Japonska John Dower nazval „přijetím porážky za svou“. Srovnávání toho, že u nás stále existuje komunistická strana, zatímco nacistická strana byla v Německu zrušena, je vytržené z kontextu a zavádějící – hlavně proto, že Němci si ji nezrušili sami.

Nezapomeňme také na to, že proti případnému drakoničtějšímu postupu vůči komunistům by se postavila jedna důležitá síla – Západ. V 90. letech západní instituce a novináře daleko víc znepokojovalo údajné nebezpečí antikomunistických „honů na čarodějnice“ než nedostatečná dekomunizace.

Ale jako by s postupujícím časem byla síla německého narativu větší než naše vlastní vzpomínky – či v případě mladší generace vědomosti. To, jak naložit s komunistickou minulostí, bylo několik let po listopadu 1989 u nás silným politickým problémem. A často se tlak zdola – od veřejnosti či z nižších pater politických struktur – postaral o důslednější řešení, než bylo momentálním rozhodujícím činitelům milé. Boj o rozpuštění StB a očistu ministerstva vnitra a policie, na níž se podílely občanské komise, očista justice, rehabilitace, restituce, zákon o období nesvobody – o to všechno se sváděly boje. Kdo si vzpomene na slova „Slyším trávu růst“? Podřízla kariéru Petra Pitharta a týkala se právě sporu o nakládání s minulostí. Václav Klaus měl, co se týče minulosti, adenauerovské sklony, ale musel se přizpůsobit radikálně antikomunisticky naladěným aktivistům, kteří ho vynesli k moci. Václav Havel na jedné straně připomínal, že se v té či oné míře všichni podíleli na totalitním režimu, na druhé straně dokázal svou autoritou komunistovi, kterého si oblíbil, udělit morální dispens. Dekomunizační kroky často narážely na staré kádry, jež dokázaly vést zručný byrokratický odpor. Ale nelze tvrdit, že by to procházelo bez povšimnutí a nevedl se o to boj. Svázanost s komunismem taky nebyla jediná osa, na níž se boj za lepší politiku odehrával. Mnoho přesvědčených demokratů v roce 1997 tleskalo tomu, že padl Klaus a nahradil ho exkomunista a informátor StB Josef Tošovský. V různých obměnách se i u nás odehrávaly vztahy podobné těm mezi spolkovým kancléřem Kurtem Kiesingerem a Willym Brandtem: Brandt, antifašistický emigrant, svým přátelstvím takříkajíc udělil rozhřešení bývalému členovi NSDAP Kiesingerovi. Ano, bývalý nacista se stal kancléřem již v roce 1966. Zdejší kritici setrvalé přítomnosti bývalých komunistů na scéně občas používají argument: Umíte si představit, že by se v Německu dvacet let po válce stal nacista kancléřem? Ukazuje to opravdu fenomenální kombinaci úspěchu německého narativu, českého flagelantství a historické neznalosti.

Očista státních úřadů generační výměnou u nás za srovnatelnou dobu postoupila nepochybně dál než v Německu, jak ukazují citované studie (i to, že byly zadány až v 21. století, o čemsi vypovídá). Rozchod s komunismem u nás šel taky dál a rychleji než ve většině jiných postkomunistických zemí. V lustracích a zpřístupnění komunistických archivů je to jednoznačné. Jako jediná země v okolí jsme totálně zrušili tajné služby a vybudovali nové na zelené louce. V Polsku se odehrál přechod od komunismu ve znamení velkého kompromisu s režimem, jenž vytvořil rozštěp na politické scéně, který vlastně v plné síle trvá dodnes. Mezníkem, od něhož začal Západ intenzivně podezírat Viktora Orbána z nedemokratických tendencí, bylo jeho prosazení nové ústavy v roce 2011. Jenže on mohl poukazovat na to, že Maďarsko má dvacet let po pádu komunismu stále komunistickou ústavu. A tak bychom mohli pokračovat.

To, že komunistická strana nevyhynula, ale naopak se etablovala v krajích a že se v osobě Andreje Babiše dere k moci politik, který svou kariérou i ideologií zosobňuje odmítnutí celé polistopadové transformace, to je myslím důsledkem jiné dynamiky než nedostatečného vypořádání se s komunismem. A je to při vší své politováníhodnosti demokratické – tak jako byla demokratická německá nedokončená denacifikace.