1 Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků

Prrrosit trrriumf! Nový rok ve vyšší společnosti

Právě dozněly poslední takty Radeckého marše. Ohlušující poslech nadšeného publika zní v milionech domácností ve více než devadesáti zemích světa. První den nového roku si už bez něj nelze ani představit, bez rakouského vývozního artiklu číslo jedna, novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků.

Jak se píše na oficiálních webových stránkách tohoto úctyhodného tělesa: „Zrozeny v nejtemnější kapitole rakouských dějin, těší se novoroční koncerty stálé a stoupající oblibě, již je třeba připsat fascinujícímu a strhujícímu dílu straussovské dynastie, právě tak jako jeho tón udávající interpretaci.“ Tak. S tou nejtemnější kapitolou je to docela zajímavé (vzdávám se s opravdu těžkým srdcem dalších citací neodolatelně vyhýbavých formulací z oficiálního bookletu k dějinám vídeňských filharmoniků). Vídeňští filharmonikové, poté, co se po dlouhé době komplikovaného vztahu opět skamarádili s vídeňským valčíkem, pokleslým to žánrem místních dupáren, dali k poslednímu dni roku 1939 benefiční koncert z díla straussovské dynastie, ve prospěch proslulé národně socialistické Kriegswinterhilfe, přičemž dodnes je jaksi poněkud trapné ptát se, jestli museli nebo chtěli, nebo cokoliv mezi tím.

Ať už tomu bylo jakkoliv, nacistické propagandě se akce zalíbila natolik, že se od roku 1941 stal novoroční koncert (z 31.12. se přesunul na následující první den nového roku, aby nekolidoval se silvestrovským koncertem Berlínských filharmoniků) přenášený stanicí der Großdeutsche Rundfunk, tradicí jako „typicky vídeňský svátek radosti.“ Program koncertu měl odpovídat implicitnímu rozdělení rolí – Berlínští filharmonikové obstarávali Goebbelsově propagandě Beethovena a Wagnera, v nichž obou nacističtí pohlaváři hledali svoji vlastní velikost, zatímco vídeňské těleso dodávalo lehkou múzu.

A tak to také zůstalo. Věrný divák novoročních koncertů vídeňských filharmoniků – nelze říci návštěvník, neboť poněkud klaustrofobně působící celkem malý Velký (nebo také Zlatý) sál budovy Vídeňského hudebního spolku (Wiener Musikverein) je sto pojmout jenom část rakouské a zahraniční diplomatické prominence, doplněné o šťastné výherce několika desítek zbývajících vstupenek – se každý rok znovu setkává s důvěrně známými melodiemi, které by mnohdy více než Velkému sálu a jednomu z nejlepších hudebních těles na světě slušely zahradní slavnosti příměstského hostince a v celosvětových odborných kruzích mimořádně ceněnému orchestru KMČ (neboli Kdo Má Čas).

Rakouská kritika s velkou vervou každý rok s velkou odborností a výmluvností oslavně hodnotí kvalitu odehraných kusů a jejich interpretace, přičemž opravdu moc není jisté, je-li něco takového vůbec třeba a možné. Program letošního koncertu byl samozřejmě sestaven s největší pečlivostí (jako každý rok), jako každý rok se v něm objevila jedna nebo několik zcela nově objevených straussovských hudebních rarit, jako každý rok jej měla na starosti jedna z největších hvězd hudebně klasického nebe (letos to byl legendární Zubin Metha) a jako každý rok je to věcně vzato děsná hudební nuda, ať se na to díváme, z jaké strany chceme.

Valčíky se díky šarmantnímu rytmu dají snést, i když se jedná o kusy, které propadly již při svém prvním uvedení na svatbě třetí neteře druhé pokojské v bytě Johanna Strausse pravnuka, a jejichž dávno ztracené partitury byly nalezeny po desetiletích trvajícím zapomnění u Straussů ve sklepě, kde jimi přikrývali brambory na zimu, aby takto ještě nějakou dobu sloužily lidstvu. Ale ty polky! Ty rozverné kvapíky, maděry a čtverylky, zavrtávající se do uší jako nebozezy, ty jsou i pro nejvěrnějšího příznivce těžkou zkouškou trpělivosti.

Naštěstí v příštím okamžiku, poté, co odezněl jejich poslední takt, všechny odplývají tam, kam svou podstatou patří, totiž do všeobjímající historické nirvány hudebního odpadu a v paměti z nich zůstane jenom prchavá vůně sladkého buketu právě rozvitých růží, které dodaly pro tu příležitost spojené spolky vídeňských zahradníků. A když zazní první takty nepřiznané, o to však niterněji procítěné rakouské národní hymny, totiž nepřekonatelného valčíku Na krásném modrém Dunaji, je vše odpuštěno. Pošetilé baletní vložky (letos tančili i C. a K. lipicáni), upoceně reklamní přestávkové filmečky, ba i nešikovnosti přenosových kamer, neustále zabírajících samolibé papuly místní finanční prominence, kterou vyvažuje jenom příjemně civilní prezident republiky a klidným stylem se vyznačující unpretenciózní manželka. Odpuštěna je nakonec i ta opravdu odstrašující, upatlaná skočná nově objeveného dánského amatérského skladatele, obdivovatele Johanna Strausse syna, který mu jednou podepsal autogram a tím jej uvrhl do klatby komponování pseudo-straussovských melodií navždy.

Dunajský valčík dokáže svou aurou dokonalosti přebít i bodrou družnost závěrečného tleskání do rytmu, kterým shromážděná, se sebou spokojená society horních deseti tisíc již tradičně likviduje jediné další skutečně kvalitní dílo na programu, totiž Radeckého marš. Ale i ten je nakonec natolik geniální skladbou, že i tomuto bezprecedentnímu útoku na vlastní důstojnost vzdoruje s pravou vídeňskou noblesou a humorem. Radeckého marš, to je válka, tančená na špičkách primabalerínou císařské a královské opery, napsal kdysi český spisovatel Eduard Bass. Radeckého marš přežije všechno, právě tak jako Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků. Je samolibý. Je pošetilý. Je směšný. Je neodolatelný. Je věčný.


/
Autorka je historička a literární vědkyně.

Historička a literární vědkyně, působí na univerzitě ve Vídni a v Rakouské akademii věd. Zabývá se národně jazykovými literaturami evropského středověku, formování a fenoménem národních, etnických a jazykových identit. Miluje operu.  

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.