Ruské hospodářství se začíná zmítat v horečce
krymská krize
Putinův zrůdný úklad se vysvětlil: dal svým poddaným Krym coby válečnou kořist, ale zároveň na delší dobu odpojil Rusko od Evropy. Zábor Krymu měl Putinovi vrátit přízeň Rusů, zbavit je smyslů hysterickým protizápadním vlastenčením a konvertovat zisky do vítězství „čekisticko-surovinové“ strany nad těmi, kdo razil prozápadní směřování Ruska.
Nezávisle na tom, jak slabá bude okamžitá odpověď Západu, vyvolá Putinův výboj kardinální revizi „východní politiky“ Západu, návrat k politice „zadržování“, k omezení obchodních, technických, kulturních a intelektuálních styků. Jinými slovy, Krym je danajským darem ruským obyvatelům, jehož smyslem je zachování jejich vlasti coby surovinového dodatku Západu.
Srovnání anexe Krymu se začátkem německé expanze v Evropě na konci 30. let minulého století se stalo ve světě obecným místem všech publicistických úvah. Někdo si všiml skutečnosti, že mezi německou porážkou v 1. světové válce a její novou rozpínavostí uběhlo dvacet let – zhruba tolik, kolik uplynulo mezi rozpadem Sovětského svazu a okupací Krymu. Zhruba tolik času je třeba, aby lekce předchozí porážky byla nadobro zapomenuta.
Pozoruhodné přitom je, že logika revanše je fakticky návratem k uvažování, jež zapříčinilo předcházející debakl. Sovětský svaz byl tak zaměstnán kontrolou sféry svého strategického vlivu, že si vůbec neuvědomil katastrofickou perspektivu konzervace archaického sociálně-ekonomického modelu vnitřního rozvoje, jenž přežíval jen díky ropným injekcím. Zatímco Sovětský svaz kumuloval vojenskou moc a dokazoval Západu svou připravenost ji kdykoli použít, byl na hlavu poražen v jiné rozhodující bitvě – ekonomické.
Cena za "znovunabytí" Krymu je vysoká
Výsledkem této logiky ani nemohlo být nic jiného. Geopolitické ambice na pozadí společenské nehybnosti vedly k potlačení jakékoli vnitřní diskuze, stimulovaly doktrínu spoléhání se jen na vlastní síly a ideologii obléhané pevnosti. Tyto faktory uvrhly zemi do stavu „zmraženosti“, totální stagnace, která skončila, jak známo, jejím rozpadem. Po dekádě určitého nárůstu blahobytu díky supervysokým cenám ropy a plynu daly o sobě vědět stejné problémy, které vyústily v prudké zbrzdění ekonomického vývoje a ve zvýšení politické aktivity nespokojeného obyvatelstva. Nynější konflikt se Západem je opět pokusem „podmrazit“ zemi, aniž by nazrálé problémy byly vyřešeny.
Vysoká cena „znovunabytí“ Krymu nebude zdaleka jediným faktorem podkopávajícím národní hospodářství Ruska. Pravým zdrojem smrtelné choroby bude návrat země k modelu surovinové autarkie. Nějaké dodávky ropy a plynu na Západ možná ve střednědobém výhledu přetrvají, avšak na rozsáhlé investice do nesurovinových odvětví může Rusko zapomenout. Zatímco o možném dopadu sankcí novináři ještě vášnivě diskutují, ruská ekonomika ho již bolestivě pociťuje.
Místní společnosti již nyní radikálně krátí své investiční programy z té prosté příčiny, že cena úvěrů pro ně v důsledku krymského dobrodružství prudce zamířila vzhůru. Pro financování svého podnikání a obsluhu starých dluhů si v posledních letech ruské společnosti půjčovaly zhruba 140 miliard dolarů ročně. Jejich souhrnná kumulovaná zadluženost činí 650 miliard dolarů. Letos na ně čekají hned dvě morové rány současně: devalvace národní měny, jež snižuje dolarové příjmy z vnitřních prodejů, a nárůst ceny nových úvěrů. Obsluhovat staré dluhy bude stále těžší a nové peníze jsou příliš drahé. Hospodářství se začíná zmítat v horečce.
Anexe Krymu nejen zakonzervuje dnešní neúčinný ekonomický model, ale také zhorší zítřejší hospodářskou politiku. Hlavní ekonomickou doktrínou se nejspíš stane koncepce posílení vnitřních investic a nahrazení dovozů z vnitřních zdrojů. Tato archaická doktrína, která dokázala svou neživotnost v Latinské Americe, zcela protiřečí soudobým trendům. Jenže logika revanše jiné východisko nenabízí. Bude to znamenat urychlené vyčerpávání zdrojů pro udržení současné úrovně HDP – a praktickou bezmocnost Ruska tváří v tvář hlavní výzvě tohoto desetiletí.
Evropa pracuje na nahrazení ruského plynu
Ta výzva se nedá zamést pod koberec. Nejde o spiknutí, na které se tak rádi odvolávají poražení geostratégové. Ta výzva uzrává a utváří se přímo před našima očima. Strkat hlavu do písku, anebo se zaříkávat kouzelnými quasivlasteneckými formulkami před ní Rusko neuchrání. Ta výzva je nevyhnutelná jako přírodní zákon. Období nadměrných cen surovin vždy končí kardinálními změnami na surovinových trzích, v jejichž důsledku se podstatně snižuje potřeba surovin pro zajištění běžného ekonomického provozu. Investice do nových technologií zvyšují pružnost trhů, stimulují růst těžby a lepší efektivitu využití.
Masivní zavádění dokonalejších technologií má vždy za následek jejich nevyhnutelné zlevnění. Takový je tržní surovinový cyklus a jeho větší část je již za námi. Nemá smysl vypočítávat všechny změny, z nichž se skládá probíhající energetická revoluce, zná je každý. Evropa důsledně pracuje na nahrazení ruského plynu z jiných zdrojů. Do deseti let bude plynovou velmocí také Čína. Trh, kde rozhodující slovo patří prodávajícímu, se rapidně transformuje v trh, kde první housle hraje kupující. Tato změna, a nikoli zábor Krymu, bude nepochybně hlavním námětem ruských dějin v příštích letech.
Je vskutku zarážející, že celá zahraničněpolitická a geostrategická doktrína Vladimíra Putina v podstatě tlačila Evropu tímto směrem. Krize kolem Krymu na jedné straně urychlí závěrečnou etapu tvorby nové podoby energetických trhů, a na straně druhé připraví Rusko o nárazníky schopné trochu ztlumit dopady této změny. Již dnes je zřejmé, že surovinový export není tahounem ekonomického růstu. Velmi brzy i slepý uvidí, že ani není schopen zajistit sociální a ekonomickou stabilitu Ruska.
Krym je cosi jako kus sýra napíchnutý na osten ropné pastičky. Jeho smyslem je odpoutat pozornost ruského obyvatelstva od nepříjemného zvuku doprovázejícího sklapnutí pastičky.
