Politický papež rozděluje církev

První papež z Jižní Ameriky je zároveň prvním papežem, kterého miluje levice. Geograficky to není nic překvapivého: dlouholetá nadvláda levice v klíčových zemích a rozpuk křesťanského marxismu v podobě teologie osvobození, kterou sice Vatikán odsoudil, ale nezabránil jejímu šíření napříč jihoamerickým kontinentem, dávaly tušit podobný scénář. Celosvětovou církev ale František rozděluje. Papež, který slibuje větší demokratizaci církve, se projevuje autoritativně v oblastech, v nichž zjevně není kompetentní a k nimž se jeho předchůdci stavěli neutrálně.

Závěr loňského roku byl pro západní levici krizový. Před několika měsíci v referendu o brexitu převážili odpůrci setrvání v EU, jen před pár týdny v amerických prezidentských volbách zvítězil Donald Trump, jehož kandidaturu nejprve Huffington Post zařazoval do sekce Zábava, a očekával se další triumf nacionalistických sil ve volbách v Nizozemsku či Francii. Dva dny před Vánoci tak v americkém deníku Wall Street Journal vyšel článek se šokujícím poselstvím: Novým lídrem globální levice je teď papež František, který svým vystupováním spojuje bojovníky za sociální spravedlnost od jihoamerických socialistů až po evropské environmentalisty.

Od té doby sice uplynulo mnoho vody a žádný triumf populistické pravice se nakonec v Evropě nekonal, ale obraz papeže, který je zároveň duchovním otcem globální levice, se trvale zabydlel v řadě západních médií. František kope za stejný tým, pokud jde o migraci, globální oteplování a sociální nerovnosti. Je sice málo revoluční ve vztahu k homosexuálům nebo potratům, ale přinejmenším o těch věcech moc nemluví, a pokud ano, pak mnohem smířlivěji než jeho předchůdci. Jeho priority jsou jinde. Zatímco o rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států legalizujícím v celé zemi homosexuální manželství se nezmínil ani slovem, Trumpova iniciativa postavit zeď na hranicích s Mexikem nebo odstoupit od smlouvy o klimatu jej přiměla k mnoha odsuzujícím prohlášením.

Papež, který nenávidí Západ?

V nejnovějším rozhovoru se zakladatelem italského deníku La Repubblica Eugeniem Scalfarim se papež vyjadřoval hlavně k probíhajícímu summitu G20. Vyjádřil obavu, že existují nebezpečné aliance mezi mocnostmi s vybočenou vizí světa, například mezi Amerikou a Ruskem, ale do jedné linie s USA zařadil také KLDR. Tyto aliance podle něj představují ohrožení pro migraci z chudých zemí, která mu nejvíce leží na srdci. Dále se Scalfarim hovořili o projektu Evropské unie, která se podle papeže musí federalizovat, jinak přestane hrát ve světě roli.

Papežské rozhovory se Scalfarim jsou v Itálii diskutovaným tématem. Třiadevadesátiletý Scalfari je totiž vysoce kontroverzní osobou. Za války byl podle vlastních slov hrdým členem Národní fašistické strany Benita Mussoliniho. Když jeho partaj rozpustili, vstoupil do Liberální strany, kterou po několika letech vyměnil za Radikální stranu, extrémně levicové a proticírkevní uskupení. Posléze si ještě odskočil do Socialistické strany, za niž se dokonce stal poslancem. Zatímco členské průkazky střídal jako na běžícím páse, antiklerikalismus ho doprovázel celý život.

Papeže Scalfariho tisk nikdy nešetřil, zvolení Františka ale všechno změnilo. Papež mu začal telefonovat a poskytovat rozhovory, ze kterých měl někdejší vatikánský mluvčí Federico Lombardi mnohokrát těžkou hlavu. V přepisech rozhovorů například stálo, že ke spáse není nutná víra a obracení na víru je nesmysl (což jsou v případě katolického papeže opravdu inovativní názory), že dvě procenta katolických kněží jsou pedofilové, a pokud někdo smýšlí stejně jako křesťané, jsou to komunisté. Vatikán se pokoušel papežova slova mírnit zpochybněním Scalfariho novinářských metod, protože matador přiznal, že rozhovory nezaznamenává na diktafon ani si nedělá poznámky. Podle Lombardiho tak často docházelo k dezinterpretacím.

Byl by to učebnicový „případ šíleného žurnalisty“ vymýšlejícího si věci, které mu papež nikdy neřekl, kdyby sám František nebyl s jeho prací evidentně spokojený. O čemž svědčí fakt, že si na nepřesnosti nikdy nestěžoval a ze Scalfariho udělal svého dvorního novináře, jemuž rozhovory poskytuje opakovaně. A jejich obsah pokaždé vyvolá rozruch. Papežovi kritici postupně dospěli k názoru, že spolupráce František–Scalfari vypadá tak, že Scalfari vypouští do oběhu kontroverzní výroky, ale papež je chráněn, neboť vše lze připsat na vrub svobodomyslnému přístupu novináře.

Nehlasitější kritika posledního rozhovoru zazněla od někdejšího předsedy italského senátu Marcella Pery. Ten o papeži bez servítků prohlásil, že nenávidí Západ a dělá všechno pro to, aby ho zničil. „Papež od svého nástupu vede jen svou politiku. Dělá ze sebe jednou generálního tajemníka OSN, podruhé hlavu státu nebo odborářského předáka,“ řekl Pera v rozhovoru pro deník Il Mattino. Papež František podle něj „ztělesňuje jihoamerické předsudky proti USA, proti trhu, svobodě a kapitalismu“. Přestože se sám Pera hlásí k ateismu, pojilo jej přátelství s emeritním papežem Benediktem, s nímž napsal knihu o ztrátě kořenů západní civilizace.

František naproti tomu hledá spojence napříč jiným politickým spektrem. Obdiv liberálních médií získává výroky proti Trumpovi, o kterém se nerozpakoval prohlásit, že není křesťan, přestože se jindy zaštiťuje hesly o nesouzení. Jeho nejslavnější výrok, „kdo jsem já, abych soudil“, je v USA konstantně používán jako kladivo proti biskupům, kteří neschvalují homosexuální manželství. Na každém kroku kritizuje kapitalismus, snahy zastavit masovou migraci nebo zbrojní průmysl.

I s čertem, když je levičák

V kontrastu k tvrdému postoji vůči konzervativcům stojí těžce pochopitelná agilita, s níž papež přistupuje k levici. A to i takové, která boji proti církvi a konzervativním hodnotám zasvětila svůj život. Radikální levicovou aktivistku a vytrvalou bojovnici za legalizaci potratů Emmu Boninovou například nazval jednou ze „zapomenutých velikánů“ italského národa. Nejznámějším počinem této zapomenuté velikánky byly ilegální potraty, který prováděla pumpičkou na kolo. Za papeže Benedikta spoluorganizovala ve Vatikánu protipapežskou manifestaci s názvem No Taliban – No Vatican. S Františkem na soukromé audienci diskutovali o přijímání migrantů, které oba podporují.

Během politicky angažovaného pontifikátu vzalo za své také nepsané pravidlo neposkytovat audience špičkovým politikům v době předvolebního boje v jejich zemi – Angele Merkelové krátce před volbami udělil nejen audienci, ale také medaili s olivovou ratolestí za boj proti chudobě a změnám klimatu a za ochranu evropských hodnot. V době vrcholící kampaně amerických prezidentských voleb byl zase do Vatikánu pozván Bernie Sanders, aby řečnil o sociální nerovnosti v jedné z papežských akademií. Při té příležitosti se také pozdravil s papežem. Na kritiku konzervativních kruhů tehdy František odpověděl, že kdo stisk ruky interpretuje jako politický akt, měl by si zajít k psychiatrovi. Sanders ale dobře věděl, jak cenný suvenýr si z Říma odváží. Rozhodně o společném setkání nepomlčel.

Na mezinárodním poli nese Františkova politická angažovanost trpké ovoce. Lze si jen obtížně představit, že by bolivijský prezident Evo Morales obdaroval papeže krucifixem stylizovaným do podoby srpu a kladiva, kdyby nevnímal, že postoj hlavy církve k socialistickým režimům doznal oproti předchůdcům změny přinejmenším na poli jazyka. Situace zašla dokonce tak daleko, že venezuelští biskupové čelí ze strany prezidenta Madura dezinformační kampani, která je staví do opozice vůči papeži, jestliže odporují komunistické vládě. Biskupové proto požádali o papežskou audienci, aby papeže se situací ve Venezuele obeznámili. Především mu pak kladli na srdce, že se nejedná o boj levice s pravicí, ale o útok diktatury proti venezuelskému lidu.

Další tvrdá kritika se na Františkovu hlavu snesla z Číny, od kardinála Josepha Zena. Tomu se nelíbí chystaná dohoda mezi Čínou a Vatikánem, která by čínským komunistům dávala poměrně silnou ruku při jmenování biskupů a rovněž legitimizovala některé biskupy kolaborující tzv. vlastenecké církve. Podle kardinála Zena je papež „naivní, nezná čínské komunisty a lidé kolem něj mají velmi špatné nápady“. Zen se bojí, že Vatikán vzdorující podzemní církev prodá. Uvedl, že papeži napsal mnoho dopisů, ale on na jeho listy neodpovídá. Podle Zena za emeritního papeže Benedikta XVI. existovala vatikánská komise, která otázku jednání mezi Vatikánem a Čínou zkoumala. Jakmile se však moci ujal papež František, „prostě zmizela“.

Nespokojenců je dost, většina mlčí

Nespokojenost s papežem je na jednu stranu nepřehlédnutelná pro toho, kdo se o církevní dění aktivně zajímá, na druhou stranu není nikterak explicitní. Mezi laickou veřejnost proniká většinou ve formě lokálních konfliktů mezi konzervativci a liberály, ať už duchovními, věřícími, nevěřícími, nebo médii. Projevů otevřené opozice je málo, převažují zacpané uši, do nichž jinak antiklerikální a kdysi i protipapežské hlasy neváhají křičet, že konečně nastal čas poslouchat papeže.

Americký konzervativní novinář George Neumayr ve své nové knize Politický papež nabízí kromě zdrcující kritiky pontifikátu také exkurzi do smýšlení opozičních sil. Neumayr píše, že se setkal se „silnými projevy nespokojenosti“ dokonce u prelátů, které jmenoval sám František, zároveň ale žehrá nad „ubohou reakcí“, když nespokojenci nejsou ochotní se vůči papeži vymezit veřejně. Část je motivována strachem ze ztráty úřadu, ale pro mnohé je jednoduše nepředstavitelné se papeži protivit jinak než v zákulisí. Bojí se reakcí, které je okamžitě postaví do světla neposlušných.

Podobný názor má italský novinář Marco Politi, jenž papeže přijímá s entuziasmem a napsal o něm a jeho odpůrcích knihu František mezi vlky. Podle Politiho se v církvi formuje stále více skupin kněží, biskupů a kardinálů, kterým se papež nelíbí a myslí si o něm, že je demagog, populista, komunista, feminista či heretik. Také ho obviňují, že se vzdaluje tradicím, rozsévá zmatek, nevhodně se politicky angažuje a církev stáčí doleva. Tito preláti pocházejí ze všech kontinentů a pouze malá část z nich papeži otevřeně oponuje, většina se navenek nechce nijak exponovat.

Nejvýraznější postavou otevřené opozice je americký kardinál Raymond Leo Burke. Papeže poznal z jiné strany – jako muže, který nelítostně jde za vlastní vizí církve. Propustil ho ze všech římských kongregací, odvolal z funkce prefekta Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury, tedy jakéhosi nejvyššího soudního orgánu římskokatolické církve. Dnes Burke zastává v podstatě bezvýznamnou funkci a nabytou svobodu využil ke kritice plejády Františkových názorů. Jako jeden z mála prelátů hovoří veřejně o krizi papežství a přiznává podporu těch, kteří si přejí zůstat v utajení.

Burke odporuje představě, že katolíci musí poslouchat papeže na slovo. Během loňské návštěvy České republiky zmínil, že církev se nachází v nové situaci, když papež často prezentuje spíš svoje soukromé názory než církevní učení a věřící nejsou povinni tyto názory sdílet. Burke tvrdí, že katolík může docela dobře fungovat i přes nesouhlas s názory svého papeže – a to všude tam, kde jejich základ netvoří církevní doktrína, která není dílem jednoho papeže, ale tisícileté tradice. Všude tam se papež může mýlit a jeho hlas není jediným hlasem církve.

To není v církvi nic nového, také tolik omílaná papežská neomylnost je velmi úzce vymezena na případy, v nichž papež jako poslední autorita rozhoduje ve věcech víry a mravů. Musí se tak dít předepsaným způsobem a v historii k tomu došlo jen jednou – v roce 1950 při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie. Dřívější papežové se svým uvážlivým chováním většinou vyhýbali situacím, v nichž by využívali tribuny pontifikátu spíše k šíření vlastní politické agendy než k hlásání nauky církve, a tak rozlišování mezi papežem – soukromou osobou a papežem – hlavou církve prakticky nebylo potřeba, církev na ně však pamatuje.

Většina církevních konzervativců Františkovy názory přímo nekritizuje, ale prezentuje své vlastní, odlišné od papežových. Tito preláti se například netají zdrženlivostí k dialogu s islámem, který podle nich nepřináší významné posuny, těší je vítězství Donalda Trumpa nad protikandidátkou hájící interrupce i po dvacátém týdnu těhotenství, na EU žehrají za ignoranci křesťanských hodnot v teorii i praxi, nesouhlasí s masovou migrací a nemyslí si, že církev je tu od toho, aby zkoumala vědecké hypotézy o globálním oteplování. Na jejich hlavy pak dopadají lamentace těch, kteří papežova slova užívají jako zbraň proti ideologickým odpůrcům. Nakonec i český spor mezi Dominikem Dukou a Tomášem Halíkem je jedním z dílků stejné mozaiky.