SOS! Křesťané ve smrtelném ohrožení

Americké letectvo včera poprvé od roku 2011 útočilo na iráckém bojišti. Prezident Obama zplnomocnil armádu k leteckým úderům po hororových zprávách a záběrech utrpení, jemuž jsou od poloviny týdne vystaveny desítky tisíc křesťanů a malé náboženské skupiny jezidů v severním Iráku. Islámští fanatici, kteří od začátku června vládnou z Mosulu coby hlavního města Islámského státu, zahájili o minulém víkendu ofenzívu a v noci na čtvrtek padlo „hlavní město“ iráckých křesťanů, Karakoš. Začal exodus desítek tisíc křesťanů do iráckého Kurdistánu. Kdo byl pomalý nebo starý a nechtěl konvertovat k islámu, byl podle zpráv svědků zabit. Současně byli ze svých vesnic vyhánění jezidi, kteří se shromáždili na nejvyšší hoře v kraji a čelí tam obklíčení islamistických bojůvek.

Americký ministr zahraničí John Kerry říká, že se svět „musí probudit“ a uvědomit si nebezpečí, které hrozí ze strany Islámského státu (IS), což je jistě pravda, ale proč musí sobě a svému prezidentovi říkat „svět“? Už před dvěma měsíci ve Washingtonu přistála žádost iráckého premiéra o pomoc proti Islámskému státu, kterou Barack Obama s Kerrym ignorovali. Ve chvíli, kdy IS přebíral Mosul, disponoval podle dostupných zdrojů čtyřmi tisíci bojovníků – což patrně bylo ubombardovatelné množství. Místo toho dostali džihádisti dva měsíce na verbování nových vojáků a na přípravu k ofenzívě, na niž teď Obama musí reagovat.

Fakt je, že Obama nestabilitu v Iráku nezpůsobil. Ta trvá už přes deset roků, od  Američany vedené invaze. To, že v Iráku nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení, neznamená, že motivace k invazi nebyla čestná, ale že je míň toho, co lze položit na misku vah proti škodám, které tu Amerika a její spojenci natropili. K dnes už nevratným škodám patří i osud starodávné křesťanské obce, která byla v zemi dávno předtím, než se čeští velmoži vydali ke křtu do Řezna, a která po staletí žila v relativním míru s muslimy, než se za posledních deset let smrskla na třetinu až čtvrtinu původního stavu, tedy z 1,5 milionu asi na 400 tisíc. Jezidi, poněkud tajemná sekta, jsou na ráně ještě víc. Jaký pocit bezpečí mají ve své staré vlasti, je zřejmé z faktu, že v Iráku jich zůstává sto tisíc z celkového půl milionu roztroušeného po světě a jeho mírumilovnějších částech.

Navíc blízkovýchodní křesťané nejsou na ústupu pouze v Iráku, tlak na ně zesílil víceméně všude tam, kde tak slavně rozkvetlo Arabské jaro , jako například v Egyptě. Za Egypt však západní politici nesou mnohem menší zodpovědnost než za dění v jimi (námi; i Češi koneckonců  v roce 2003 byli součástí „koalice ochotných“) rozvrtaném Iráku.

Nikdo rozumný by snad nechtěl návrat do časů mezinárodní politiky z 19. století a nadvlády několika velkých mocností Západu, kdy například Británie byla odvetou za zpustošení domu jednoho svého poddaného v Aténách schopná ostřelovat a po moři blokovat tamní přístav. Ale jisté patronáží se Západ nevyhne (nevyhneme), už proto, že náboženské menšiny v arabském světě nemají, kde jinde by hledaly zastání. V opačném gardu (viz Bosna, Čečensko, pozornost věnovaná v islámském světě právům muslimských přistěhovalců do západních zemí) Západ sám takovou patronáž víceméně akceptuje. Pro začátek by stačilo, kdyby Obama hned nezdůrazňoval, že vojenská akce bude omezená na pár náletů.