Zeman, kam se podíváš

Noviny jsou po delší době plné Miloše Zemana, prezident z nich až přetéká, dalo by se říct.  Člověk jako kdyby se propadl do hlubin času, možná až do roku... 2013.

Na titulkách vyznamenávání a vyznamenaní – Právo a Mladá fronta Dnes volí, řekněme, státotvornější způsob - „Sir Nicholas Winton oceněn“ a „Velké díky, sire Nicholasi“. Lidové noviny konstatují, že proběhl „Státní svátek podle Zemana“. Kriticky vyznívá související sloupek Petra Kamberského. „Zahájení oslav státního svátku na Vítkově se pan prezident neúčastnil, protože se zotavoval z cesty do Číny. Nebylo to bohužel první zanedbání. Již 28. září, den české státnosti, slavila hlava státu na řeckém Rhodu. Kdo se chce trápit více, ten připomene, že jeden svátek prezident obětoval konferenci pořádané blízkým přítelem ruského prezidenta Vladimira Putina, mužem, na nějž spojenci v NATO uvalili sankce. A ten druhý částečně zmeškal, protože v Číně pomáhal hájit zájmy dvou finančních skupin, jejichž byznys, na rozdíl třeba od Škody Auto, nemá pro Českou republiku a její občany takřka žádný přínos.“

Alexandr Mitrofanov v Právu: „Z odtažitého vztahu spousty lidí a přímého pohrdání si Zeman doma dávno nic nedělá. S chutí porušuje pravidla a zvyklosti, což předvedl i cestou zpět z Číny v letadle miliardářů, byť měl k dispozici dva státní letouny. Může mávnout rukou nad protestní neúčastí na hradní ceremonii ať ministra Jiřího Dienstbiera, nebo poslanců či rektorů. Dostal však morální facku od lidí, jejichž zásluhy před Československem může zpochybnit jen jedinec se špinavou duší. Na protest proti Zemanovu vstřícnému postoji ke Kremlu nepřišli na Hrad dva z osmi statečných z Rudého náměstí v srpnu 1968.“ Nemyslím, že by všechny prezidentovy počiny a rozhodnutí byly součástí naplňování nějaké dlouhodobé strategie, nějakou roli v nich také hrají všelijaké Zemanovy momentální impulsy. Zároveň si ale prezident je nepochybně dobře vědom toho, že pro to, aby si udržel přízeň alespoň tvrdého jádra svých voličů, potřebuje průběžně vytáčet určité lidi, což se mu u příležitosti státního svátku docela podařilo. Obávám se, že prezidentova cílová skupina nebude vnímat neúčast Pavla Litvinova a Viktora Fajnberga na sváteční ceremonii za ostudu nebo morální facku. Naopak – jacísi rodunevěrní Rusové, kteří protestovali proti politice Kremlu. Vždyť Kreml je přece vždycky dobrý!

Ve stejném deníku Jiří Pehe komentuje prezidentovu cestu do Číny, dává ji do souvislostí s odklonem od lidskoprávního kurzu v české zahraniční politice, která podle Pehe byla také důsledkem zkušenosti s totalitou. „A z čeho vychází nyní? Jen z poníženého poklonkování před bezhodnotovými reáliemi globálního trhu. Údajně levicový prezident tak jede do Číny coby pouhá politická fasáda českých miliardářů a dalších podnikatelů, z nichž leckteří sice oficiálně podnikají v Česku, ale sídlí v daňových rájích nebo převádějí dividendy do zahraničí. A coby správná politická fasáda, jejíž barvu lze pružně volit podle potřeb, deklaruje, že Česko má jen jednu prioritu – byznys. Je ironické, že takováto hodnot zbavená politika nachází primárně podporu v řadách české soc. dem. levice.“ Jistým způsobem s touhle pasáží koresponduje komentář Petra Honzejka v Hospodářských novinách. Autor v něm vypichuje rozpor mezi Zemanovou ochotou vycházet nad rámec zvyklostí vstříc čínskému režimu a hned potom vyznamenávat lidi, kteří se zasloužili o svobodu. „Řešení nabízí snad jen koncept podvojného myšlení, double-thinku, z románu George Orwella 1984. Podle něj musí být člověk schopný zastávat v jeden moment protichůdná stanoviska a nepřipadat si nepatřičně.“ Nemyslím, že by tahle pofidérní schopnost byla rozšířená jenom mezi lidmi na levici, ale v té věci, o níž píše Pehe, se tam projevuje docela silně.

Nabízejí se různá částečná vysvětlení: pro část levice představují jakési ultimátní zlo Spojené státy, Čína je konkurent Spojených států, tudíž platí, že čím blíže a těsněji k Číně, tím lépe. A na tom, když levicový prezident staví na první místo hodnotového žebříčku byznys, vydělávání peněz, taky nemusí být nic moc překvapivého. Postoj lidí na levici k penězům taky často bývá zvláštním způsobem rozporný. Na jednu stranu jsou peníze prokletí, motiv honby za ziskem, který dělá společnost zvlčilou, nelidskou a tak dále. Zároveň se jim ale přičítá jakási zázračná moc – jednou přijde ten spravedlivý svět, v němž budeme všichni šťastni a naplněni, protože budeme mít dostatek peněz. Jasně, zjednodušuju. Od toho jsem taky tady, ne?