Mírná potíž s referendem

Sněmovna začala projednávat zákon o obecném referendu i prezident ho tam přišel podpořit. Co na to já?, ptají se jistě zástupy čtenářů. Jsem víceméně klidný. Nejsem sice velkým stoupencem přímé demokracie, navržená úprava ale nezakládá důvod očekávání, že by se česká společnost v případě schválení zákona „ureferendovala“  S mírným leknutím si ovšem uvědomuji, že s podobnou nanejvýš vlažnou lhostejností jsem kvitoval zavádění přímé prezidentské volby a pak se velice divil. Jistá opatrnost je tedy na místě.

Různé zákony o obecném referendu byly v české sněmovně navrhovány od vzniku českého státu, neprocházely, z všelidového hlasování se pro určitou část veřejnosti stal jakýsi fetiš, všenápravný prostředek, který politiku očistí od korupce a manipulace, vrátí do rukou lidem. Ten bude ve své moudrosti rozhodovat o všem možném, odvolávat ty svoje zástupce, jež shledá mandátu nebo funkce nehodnými a vůbec se činit. To je jistě krajní představa, jejíž naplnění by dost možná rozvrátilo stát, vládní návrh jistě takovou možnost nezakládá. V něčem ale referendum skutečně problematické je, nebo být může.

Prezidentovi Zemanovi média a opozice připomněla jeho čtvrt století starý výrok proti referendu, poukazoval na to, že polovina obyvatelstva není dostatečně schopná zorientovat se ve složitosti světa na to, aby mohla o státních záležitostech kvalifikovaně rozhodovat. Dnes se všelidového hlasování zastával, protože taková možnost občany na politiku víc napojí, vezmou ji za svou, stoupne prý díky tomu i prestiž politiky jako profese. Pro ty, kdo ve shodě s jeho dřívějším názorem a z podobných důvodů jako tehdy Zeman tvrdí, že obyvatelstvo by v referendech rozhodovat nemělo, měl včera ostrá slova: „Nikdo nemá právo urážet svůj vlastní národ. A pokud tak činí, musí počítat s tím, že ve skutečnosti uráží pouze sám sebe.“

Věřím, že jsou otázky, o kterých je na místě rozhodnout v referendu. Nedomnívám se ale, že je dobré je schvalovat, vnášet do politického systému nějaký nový prvek jenom proto, že v nějakém čase jsou na tom politici špatně s prestiží. Jednou se tohle třeba změní a stanou se z nich největší miláčkové, referendum tu ale bude pořád, schválí-li je sněmovna.

Stejně tak není podstatný důvod proti referendu ten, že by v něm hlasovali i prezidentem druhdy zmiňovaní alkoholici, ti mají většinou jiný a časově dost náročný program. Jako problematické ale vnímám ty iluze, které se s všelidovým hlasováním pojí. K demokracii patří nějaká forma participace na moci, ale ti, kdo rozhodují v ní taky nesou za svoje rozhodnutí odpovědnost, přinejmenším v tom smyslu, že pokud jejich návrh v praxi povede ke špatným výsledkům, mohou být třeba při příštích volbách vyměněni. Lid rozhodující v referendu těmihle starostmi trpět nemusí a může se podle toho taky zařídit. Nebezpečnější iluze ale je, že hlasování v referendu nejde nějakým způsobem zmanipulovat. Jistým způsobem to může přitom být snazší, ne nutně proto, že by občané za volenými zástupci nutně intelektuálně nebo morálně zaostávali. Ale mají třeba málo času, ne dost zdrojů informací, nejsou zvyklí s nimi pracovat. Podobně jako prestiž politiků, docela upadla reputace žurnalistů a obecně médií. Pokud by se referendum stalo častou procedurou postavení médií to změní, prestiž jim to možná nezvýší, jejich moc ale vzroste určitě. Protože odkud odjinud budou lidé brát ty informace, na jejichž základě se budou rozhodovat? Někdo jim je zprostředkuje, ať už z toho opovrhovaného mainstreamu nebo z všelijakých alternativních zdrojů, včetně těch hodně bizarních nebo hodně temných. Malou skupinu politiků je jistě možné uplatit, mnoho lidí věří tomu, že se tak často děje. Lid nějakým pokoutným způsobem uplatit nejde. Je ale možné ho dezinformovat a poslední měsíce a roky přinesly hodně důkazů, že to může jít snadno a rychle.