Francouzi volí mezi občanskou válkou a ekonomickým kolapsem

Nestane-li se v těchto dvou týdnech něco skutečně mimořádného, čímž by byl v současné Francii, žijící už rok a půl ve výjimečném stavu, především velký teroristický útok islamistů, bude se příští prezident jmenovat Emmanuel Macron. Devětatřicetiletý zakladatel vlastního politického start-upu En Marche! (Vpřed!) nezaznamenal v prvním kole žádnou dramatickou převahu. Od své finálové soupeřky Marine Le Penové ho dělily 2,3 procenta hlasů. Od kandidátů tradiční pravice a radikální levice na třetím a čtvrtém místě kolem čtyř procent.

Průzkumy před druhým kolem 7. května ale signalizují Macronovo přesvědčivé vítězství nad Le Penovou s 62 a 64 procenty hlasů. K Macronovi už se záhy po uznání porážky snažil svých téměř 20 procent voličů přesměrovat poražený konzervativec Francois Fillon. Naopak čtvrtý v pořadí, radikální levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon, odmítá podpořit kohokoliv z finalistů a úsudek nechává na svých fanoušcích.

Francouzské průzkumy se tentokrát trefily skoro s chirurgickou přesností. Skutečným finalistům Le Penové a Macronovi předpovídaly plus minus 22 procent, Fillonovi a Mélenchonovi kolem devatenácti. Ta přesná trefa Francii odlišuje od Británie a Spojených států. Není to tím, že by francouzští průzkumníci byli lepší. Zásadní rozdíl je v tom, že Francouzi se na rozdíl od Britů a Američanů za svou volbu nestyděli. Na rovinu říkali, že jdou volit třeba Le Penovou nebo Mélenchona. Kandidáty, kterým by se v klišovité zkratce řeklo radikální pravice nebo levice. Spousta Američanů naopak neměla odvahu přiznat, že hodí hlas Trumpovi. Stejně jako se mnoho Britů z vyšších vrstev nechtělo svěřovat s tím, že jdou hlasovat pro brexit. Měli obavy ze společenské ostrakizace. Nic z toho ve Francii neplatí. Proto se dá věřit i průzkumům před druhým kolem, signalizujícím s velkým náskokem Macronovo vítězství.

V poslední době se s oblibou při každých volbách tvrdí, jak je ta která země rozdělená. O Francii se to ani náhodou říct nedá. Tady není žádné půl na půl. Francouzi víc než kdo jiný těkají. Ty poměrně přesné průzkumy ještě dva dny před prvním kolem signalizovaly, že třetina lidí není stále rozhodnuta, komu dá svůj hlas. Tak malé rozdíly na prvních čtyřech místech Francie v celé historii páté republiky od roku 1958 nepamatuje.

Volební mapy ukazují, že Macron porazil Le Penovou na prosperujícím severozápadě a jihozápadě, kde zároveň žije méně migrantů. Le Penová zvítězila tam, kde se naplno projevuje buď ekonomická, nebo bezpečnostní krize, v níž se Francie dlouhodobě potácí. Nebo rovnou obě dohromady. Třeba jih Francie patří k bohatým a prosperujícím oblastem země. Na Marseille a Azurové pobřeží ale těžce dopadají problémy s přistěhovalci a jejich nepodařenou integrací.

Macron měl výrazně vzdělanější a bohatší voliče než Le Penová. Ta je zjevně favoritkou těch, na něž bezpečnostní a ekonomická krize tvrdě dopadají.

Podle průzkumů mezi ně ale patří nejmladší Francouzi. Ti při nezaměstnanosti v jejich generaci kolem 26 procent nemohou najít práci a perspektivu. V generaci 18 až 24 let šlo pro Le Penovou hlasovat 40 procent z nich. Macrona naopak ve velkém podpořili francouzští expati v zahraničí. Ti ty dvě tvrdé francouzské krize na vlastní kůži necítí a můžou si dovolit „hodnotovou“, estetickou volbu a pocit, že zachrání sovu zemi před nacionalismem.

Sám Macron, absolvent tradiční přípravky francouzského establishmentu École Nationale d’Administration, se profiloval jako antiestablishmentový kandidát. Evropský politický hlavní proud ale jásá, jaký kvalitní konformista bude Francii vládnout. Přidal se i český premiér Bohuslav Sobotka. Angela Merkelová dramaticky ohlásila „Francie a Evropa můžou společně vyhrát!“. Z Německa znějí přirovnání Macrona k mladší verzi Johna Fitzgeralda Kennedyho.

Po setření prvoplánových nálepek a klišé je ale zřejmé, že Francouzi stojí před těžkou volbou. Rozhodují se mezi kandidátem, který má sice docela rozumné plány na vytažení Francie z ekonomického úpadku, ale jako pštros strká hlavu do písku před vyhrocením bezpečnostní a přistěhovalecké krize. Šéf jedné z rozvědek Phillip Calver už přitom před masakrem v Nice varoval, že Francie stojí na hraně občanské války mezi přistěhovaleckou muslimskou komunitou a radikalizující se částí společnosti, která se bouří proti zhoršení bezpečnosti kvůli nepovedené integraci. Macron může pomoci vyřešit ekonomickou krizi, ale hrozí, že ignorováním skutečnosti vyhrotí tu bezpečnostní.

Le Penová je přesným opakem. Její recepty na řešení hospodářského úpadku jsou radikálně levicové a místy až fantasmagorické. Mluvit o ní jako o pravicové političce, jak bývá zvykem i v naší veřejné debatě, je úplně mimo. Razantní omezení přistěhovalectví a tlak na integraci těch, kdo už ve Francii žijí, je přinejmenším nějakým plánem, jak se dostat z těžké bezpečností krize. Jak zmírnit pocit mnoha Francouzů, kteří už se v zemi necítí jako doma, ale jako někde v muslimské světě, kde platí pravidla jiné kultury. Přistěhovalecké nápady Le Penové byly v mnoha ohledech měkčí než jejího republikánského soupeře Francoise Fillona. Ten jako jediný ze všech kandidátů nabízel věrohodné recepty na obě velké francouzské krize. Zničila ho atmosféra těkavosti.

Evropské elity nad Macronem jásají především sobecky. Vědí, že s ním bude Evropská unie pokračovat v současném kurzu a nebude ji ohrožovat žádnými tlaky na reformy s návratem pravomocí, jako chtěli Britové před brexitem nebo jako teď žádá nizozemský premiér Mark Rutte. Brusel Macrona podpořil tak entuziasticky, jak do toho zatím nešel v intermezzu žádných důležitých voleb ve členské zemi. Le Penová totiž slibuje okamžitý odchod Francie z eura a referendum o odchodu z Evropské unie. To by znamenalo její konec v současné podobě. Macron naopak žádá stále hlubší integraci, včetně společné ekonomické vlády nad eurozónou.

Ten jásot z Bruselu může být hodně předčasný. Více než 42 procent Francouzů hlasovalo v prvním kole pro radikálně euroskeptické kandidáty Le Penovou a Mélenchona.