Přišla v noci, ale jen tak z paměti neodejde

KOMENTÁŘ

Přišla v noci, ale jen tak z paměti neodejde
V kině, na větším plátně, se před zrakem diváka může ve vší názornosti zjevit velkolepá mimika jedné z nejlepších divadelních hereček své generace, brněnské divy, Simony Pekové, píše Jiří Peňás. Foto: Artcam Films
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Ve zbylých českých, moravských a také snad v několika slezských kinech se od minulého týdne promítá skvělý, zábavný a hrůzostrašný film Přišla v noci.

Je to český film, odehrává se v Praze v okolí Letné, ale důležitý je v něm moravský výsadek, byť ten není ve scénáři geograficky specifikován. Film lze snad vyložit, že je to o střetu dvou světů, dvou koncepcí a konfliktu chaosu a řádu, přičemž ani jeden bez druhého nemá cenu. Onou osobou, co „přišla v noci“, je jakási vytěsněná podoba současného nového češství, tedy městského, liberálního, poněkud sterilně ustrašeného existování, které při vší opatrnosti a ohleduplnosti zapomíná na pudovou stránku bytí. Ta se dostaví v postavě šílené matky (tchyně), která jednoho večera zazvoní v bytě mladého páru. Netrvá to dlouho a tato invazivní jednotka ovládne jejich obydlí i životy, přičemž ta laskavě vyděračská agrese se děje prostřednictvím jednoho neodolatelného hereckého výkonu. Toho z Moravy.

 

Bohužel, film, jakkoli zábavný, se promítá zatím bez většího zájmu publika, což je ovšem škoda, která se tomu nedostavivšímu se publiku bude už těžko napravovat. Možná jednou uvidí film v televizi, možná si ho někdy stáhnou na internetu, ale to už bude jiný zážitek, než jaký by měli v tom kině.

Neboť jen v něm, tedy v kině, na větším plátně, se před zrakem diváka může ve vší názornosti zjevit velkolepá mimika jedné z nejlepších divadelních hereček své generace, brněnské divy Simony Pekové. Její projev je uhrančivý, jde z něj hrůza a zároveň je v jádru komediální a burleskní, její tvář je hrozivá, ostrá, ba démonická, a přitom lyrická, ba něžná zároveň. Je to tvář dramatické umělkyně, která se vymkla běžné představě, jak se má hereččina tvář projevovat, díky čemuž je její pozorovatel stále udržován v napětí i úžasu, v chuti se smát a zároveň se i třásti hrůzou. Je-li v českém herectví někdo zralý na velké dramatické role, role velkých heroin a děsuplných žen Lilith, pak je to tedy ona Peková.

V tom filmu hraje, jak je již zřejmo, roli přízračné matky, která přijde na jednu noc a jako nějaký hororový strýc Pepin zůstane už možná na celý život. Její výkon byl snad ve všech dosavadních recenzích obdivován, někde nazván koncertem a zjevením, přičemž se často pisatelé netajili, že vlastně dotyčnou dosud neznali. To potvrzovalo známý fakt, že věhlas sebelepšího herectví, pokud se odehrává na divadle, je omezen jen přímým zážitkem a osobní zkušeností, což vytváří často falešný dojem o reálných kvalitách hereckého lidu. Známý je ten či ta, jenž/jež je vidět v masových prostředcích. A do nich jsou zase obsazováni ti, kdo v nich jsou vidět. Ne že by Simona Peková byla filmem (či televizí) zcela opomenuta (přinejmenším by si ji člověk měl pamatovat z významné role v Nudě v Brně, chybět nemohla v kolektivu dávného veledíla Kurvahošigutntág), ale fakt je, že její talent v tomto oboru nebyl dosud nalezen, což bude ovšem více vypovídat o stavu českého filmu než o ní samé.

Pro člověka, který v Brně do divadel chodil a chodí či si nenechal ujít hostování Provázku (protože to je to divadlo, kam Peková nejvíce patří) v Praze (památeční je Morávkův celodenní Dostojevskij v kostce v představení Století kobry, což už ovšem bude dobrých patnáct let), tak tedy pro něj není Peková žádný objev, ale naopak úkaz dramatického herectví našich časů. Léta je mu známo, že právě v onom Brně se vyskytuje tato svým způsobem legendární herečka, která prošla nejlepšími kusy nejlepších režisérů, přičemž vždy v nich zanechala nátisk své výjimečnosti, jež by i mohla být nazvána ženskou hereckou genialitou. To, že zůstávala mimo své kruhy téměř neznámá, ji ponechávalo nikoli snad chladnou, neboť Peková je vše jiné než chladná, ale netknutě pozornou a připravenou, možná dokonce posílenou tou přezíravostí, ba ignorancí. Ne že by jí tato nevšímavost nějak škodila, ale přece jen si člověk empatický dovede představit, že trocha hořkosti se musí dostavit a snad se i usadí a projeví v jejím uměleckém projevu, který ovšem právě tím získává další odstín navíc. Odstín jakési hrdě nesené nedoceněnosti.

Právě proto byste měli jít do kina, abyste tu chvíli docenění nepropásli. Ten film i ta, co přišla v noci, si to zaslouží.

 

 

×

Podobné články