Soudce „použil humor“

KOMENTÁŘ

Soudce „použil humor“
"Neřekl bych proto, že soudce (lékař, novinář, učitel) nikdy nesmí brutálně vtipkovat na účet obětí, pacientů, studentů. Ale že by tak měl činit mezi svými (rodinou, přáteli, blízkými kolegy)," píše Ondřej Štindl. Foto: Wikimedia Commons / Michal Klajban
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy „použil humor“. Ošidná věc. Na etickém semináři pro budoucí soudce říkal anekdoty o znásilnění a vraždě (např. o muži obviněném z vraždy manželky, který se hájil tím, že ho žena uprostřed noci vzbudila svým chrápáním a on si ji v polospánku spletl s budíkem a zamáčkl ji).

Angyalossy tvrdí, že se snažil nějak odlehčit dlouhý odborný výklad, třeba to tak bylo, otázku vhodnosti nebo účinnosti jím zvoleného postupu k tomu účelu nechám stranou. Z jeho snah se ovšem stalo mediální téma, Angyalossy podle kritiků tím, že o znásilnění a vraždě partnerky vtipkoval, jaksi vystoupil z role, choval se způsobem, jímž se člověk v jeho funkci chovat nemůže. A taky mohl zranit city obětí znásilnění nebo pozůstalých po obětech vražd a především tím demonstroval svůj vztah k nim – přezíravost, lhostejnost. Opakovaně zaznělo, že Angyalossy dal obětem sexuálního násilí další důvod nevěřit, že se k nim zdejší justice nebude chovat jinak než buransky, pohrdavě, necitlivě.

 

Ta kritika jistě má reálný základ. Nejenom s funkcí předsedy Nejvyššího soudu, ale prakticky s každou funkcí či profesí se pojí nějaké standardy chování a veřejného vystupování. Ty společenské role jsou také víc než nějaká procedurální podmínka pokud možno hladkého fungování společnosti, mají význam i pro jednotlivce a jeho vnímání sebe samého, jeho rozhodování. Zároveň v něm ta role může vytvářet nějakou trvalou tenzi, která se potřebuje nějak vybít. Od lékaře se právem očekává, že si na veřejnosti nebude žádným hrubým a znevažujícím způsobem utahovat z pacientů, novinář ze čtenářů, pracující ve službách ze zákazníků, učitel ze studentů, kněz z věřících... Jinak může zbytečně zraňovat city lidí, jimž má sloužit, a taky podrývat důvěru ve svou profesi, stav. Když jsou ale doktoři mezi sebou, asi o pacientech někdy řeknou ledacos a zasmějí se spolu ledasčemu šokujícímu. Může jim to i pomáhat být lepšími doktory. A navíc – z koho jiného by si měli dělat doktoři bezohlednou legraci než z pacientů? A z koho pacienti, učitelé, studenti, soudci?

Neřekl bych proto, že soudce (lékař, novinář, učitel) nikdy nesmí brutálně vtipkovat na účet obětí, pacientů, studentů. Ale že by tak měl činit mezi svými (rodinou, přáteli, blízkými kolegy) a v situaci, kdy si je plus minus jistý, že ho nikdo z těch pacientů, studentů a dalších neuslyší, nedozví se to. Ochrání tak nejenom jejich city a svou pověst, taky se ochrání před nepochopením. Jeho blízcí nebo kolegové, kteří prožívají stejnou tenzi jako on, mu budou rozumět, nebudou si jeho slova vykládat špatně.

Existuje silná představa, že ve slovech, která pronášíme jaksi ve skrytu, v jistotě, že nás nikdo nepovolaný neslyší, odhalujeme svou „pravou tvář“ (ať už to znamená cokoliv), odkládáme masky, jsme „sami sebou“ (opět – ať už to znamená cokoliv), ukazujeme své pravé já. Někdy, třeba i často, se ale člověk může ukrýt, stáhnout z doslechu, aby se rozmluvil a na chvíli sám sebou být přestal, smál se strašným věcem, neuctivě mluvil o lidech, kterých si váží a na nichž mu záleží, roli, s níž je ztotožněn, naprosto popíral. Nevím, jak to s Petrem Angyalossym bylo, možná se chtěl předvádět před mladými posluchači, být před nimi za hvězdu, možná měl zjevně neoprávněný dojem, že je mezi svými, a že si proto může dovolit nehlídat se tolik. Co já vím... Daleko podstatnější problém ale je, že ten prostor, kde nás nikdo neslyší, se zmenšuje a mizí. Že ubývá situací, v nichž můžeme s rozumnou mírou jistoty předpokládat, že naše slova nebudou mít žádný dosah, že nedoletí dál než k okraji stolu nebo ke dveřím. Jistě se dá žít i takhle. Ale za pokrok bych to neoznačoval.

×

Podobné články