Jak (ne)mluvit o duševním zdraví?

KOMENTÁŘ

Jak (ne)mluvit o duševním zdraví?
Mohou za zhoršení duševního zdraví i chytré telefony? Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Duševní zdraví mladých lidí je velké současné téma. Podle mnoha výzkumů se dramaticky zhoršuje, mnozí autoři a specialisté se pokoušejí identifikovat prapříčinu toho všeho. Technologie, přílišná permisivnost současné západní společnosti, nebo naopak tlaky, jimž je v ní člověk vystavován, chmurné perspektivy klimatické změny, války a dalších katastrof, pro někoho třeba i „terapeutická kultura“, která může vést k přehnanému soustředění na vlastní problémy a případně i k jejich zveličování a převádění na různé diagnózy (problému se v Týdeníku Echo nedávno věnovala Tereza Matějčková).

Významným příspěvkem do téhle debaty se jistě stane kniha Úzkostná generace: Jak velké přeprogramování dětství působí epidemii duševních chorob. Napsal ji Jonathan Haidt, přední americký sociální psycholog a veřejný intelektuál, duševním zdravím mladých lidí a jeho společenskými souvislostmi se zabývá už dlouho, spolu s Gregem Lukianoffem je například autorem zásadního článku (později rozpracovaného do knihy) Hýčkání americké mysli, popsal v něm souvislost mezi proměnou atmosféry na amerických vysokých školách, narůstající tendencí studentů chovat se nesnášenlivě a vztahovačně, cítit se zranění a proměnou způsobu, jímž mladí (nejenom) Američané především ze střední a vyšší třídy prožívají svoje dětství. V nové knize svoje tehdejší teze dál rozvíjí. Úryvek z ní publikoval server The Free Press.

 

Za rozhodujícího činitele té nežádoucí proměny dětství označuje smartphone. To samo o sobě není nijak překvapivé, Haidtova argumentace je ale propracovaná a přesvědčivá. Smartphone podle něj není škodlivý sám o sobě, ale protože jeho prostřednictvím děti vstupují do světa sociálních sítí, který je může různými způsoby ohrožovat – třeba tím, že permanentně podrývá jejich sebedůvěru (výrazněji tím trpí dívky), tříští jejich pozornost a připravuje o schopnost dlouhodobějšího soustředění (podobným způsobem ovlivňuje lidi všech generací), dostává je do stavu závislosti na rychlém dopaminu. Podle Haidta ale ta snad největší škoda, již fixace na on-line svět dětem přináší, je, že je připravuje o čas na jiné věci. Především o zkušenost hry bez dozoru ve společnosti jiných dětí, třeba i s prvkem nějakého rizika. Zkušenost s takovými situacemi je zásadní pro socializaci, komunikační schopnosti a schopnosti navazovat kontakt. Pokud člověk vyrůstá zčásti on-line a zčásti v přítomnosti autorit, třeba rodičů, kteří se – možná z dobrých důvodů – snaží být potomkovi vždycky nablízku, poznamená ho to, třeba i velice vážně. Mnoha způsoby, možná tím nejvážnějším z nich je osamělost a nedostatek kontaktu.

Debata na tohle téma je obtížná, má generační dimenzi, snadno proto sklouzne na terén stereotypů, jichž jsou mezigenerační spory plné. Když budou starší ukazovat prstem na ty mladší a pokřikovat „Jste všichni nemocní“, nepomůže to vůbec ničemu a ani to nebude pravda. Právě proto, že tohle téma je vážné, nejenom pro ty, kterých se osobně týká, ale i pro společnost jako celek a pro její budoucnost, měla by debata být vážně míněná, měla by být být vážně míněným pokusem o rozhovor. Těžko se divit mladším lidem, že nejsou moc zvědaví na blahosklonné poučování o tom, jak jsme to my starší měli o moc těžší, a stejně jsme to nádherně zvládli a vyrostly z nás obdivuhodné individuality. Oni to totiž mají těžké docela dost – ze všech těch často citovaných výzkumů právě tohle vyplývá dost jednoznačně. A navíc – starší generace nemají moc důvodů cítit nad mladšími nějakou intelektuální, nebo dokonce morální převahu. Není jejich zásluhou, že se narodily dřív, než nastoupily destruktivní trendy dneška. A jestli se s dospělostí, nebo dokonce zralostí pojí taky nějaká odpovědnost, měly by si jí hledět.