1 Film

Filmy jako od firmy Svěrák a Svěrák se už točit nebudou. Važme si jich

Témata: ,

Nový film národní firmy Svěrák a Svěrák (otec je autorem literární předlohy) Po strništi bos byl přijat obvyklou kritikou spíše s chladem, tu i s pohrdáním. Dalo se to předpokládat, protože opravdu nejde o film, který by způsoboval zástavu srdce či halucinační stavy. A trhákem alternativních festivalů rovněž nebude.

Plyne volně a plynule, jedna scéna následuje za druhou, vyprávění je spořádané, kontinuální, ne příliš vzrušivé, ale nikoli zas úplně nudné a strnulé (to bývá oceňováno, viz Křižáček), lehce chvílemi i zábavné, i když úplně vtipnou scénu v něm nenajdeme. Morální sdělení je prosté, ale nikoli banální: ten, kdo se zdál být lumpem, jím ve skutečnosti nebyl, čehož pak je trochu pozdě litováno. Vlastně všechno je v tom filmu, jak má být. Faktem je, že tyto záruky jakési klasicistní spořádanosti elitního diváka spíše znechucují, ale jemu film určen není. A on by měl uznat, že filmy nemusí být jen pro něj.

Je to napůl film dětský, stylem vyprávění, něco mezi Bylo nás pět a Už zase skáču přes kaluže, vtažený do prostoru dospělého světa, který dětská mysl pozoruje a poznává. Vyznačuje se vysokou kultivovaností a obrazovou působivostí, zvláště pak v záběrech na parní lokomotivu nebo koňské spřežení na sněhu, které připomenou vrcholné chvíle české vánoční kinematografie (Tři oříšky pro Popelku) a dodají filmu slavnostní ráz. Ve věci reprezentativnosti, jež se od firmy Svěrák a Svěrák očekává, film sice nedosahuje státotvorných kvalit Obecné školy a Kolji, jichž je odmocněnou sloučeninou, ale o Vánocích či na Nový rok nezarmoutí, ostudu neudělá a oko i mysl přiměřeně povznese.

To není řečeno jen tak s prázdnou ironií, ale jako ocenění, jež je míněno docela vážně. Zvykli jsme si již totiž nejen ve filmu, ale i v literatuře na spíše improvizované, nehotové, málo srozumitelné či těžko pojmutelné výrony tvůrců, jejichž hlavním snažením je vyjádřit svého komplikovaného ducha. To není primárním cílem otce a syna Svěrákových. Jejich úmyslem je své komplementárně se doplňující duchy použít k oduševnění ostatních, tedy diváků dosti širokého spektra, k čemuž musí používat prostředky k tomu přiměřené.

Přiměřené, a především srozumitelné a jasné. Dalo by se říct, že svěrákovské, to jest – jasné. Film Po strništi bos je tak dokonale jasný a srozumitelný, že ho lze sledovat a rozumět mu i po mozkové mrtvici, což ale opět není výtka. Kdo ví, kdy takový film bude člověk potřebovat? Téměř vše je v onom filmu vyloženo, ukázáno a předvedeno, a to co možná nejnázorněji. Též německá okupace, neb za ní se film odehrává, je srozumitelná a jasná: je to zlá doba, v níž se je nutné semknout, nejlépe v rodině, ale žádné běloruské masakry. Též jeho sociální sdělení je konzervativní, je to film de facto o roli rodiny v nejistém světě, o řádu, ze kterého když se vybočí, může to špatně dopadnout. Přiměřeně statečný, ale ne sebevražedně odvážný je tatínek (Ondřej Vetchý), krásná je maminka-realistka (Tereza Voříšková) s jistým postranním, ale nerealizovaným úmyslem pohlavním. A tento mikrosvět je zasazen do širšího okolí, v tomto případě vesnického či spíš maloměstského, pro jehož rázovitost si ovšem filmaři zajedou do malebných Slavonic, které ovšem v té době byly německým městem, ale když to už tak prostě je, že nejmalebnější českost nejdeme v Sudetech: však i koljovský Louka si pro ten maminčin český mazanec jezdil do Úštěku – Auscha tomu kdysi místní říkali.

A jak se dalo předpokládat, ilustrován je i název: po strništi se chodí bos tak, že se moc nezvedají nohy, spíše se jen tak šoupou, což se též může hodit. Jedinou neodhalenou záhadou filmu je snad jen to, proč hlavní dětský představitel má na hlavě stále tu podivnou křížovou pseudočepici, když jako by k tomu nebyl důvod. Možná je důvod tohoto doplňku ve filmu podprahově naznačen a bude divákovi odhalen při opakovaných zhlédnutích, možná je to odkaz k něčemu rodinnému, svěrákovskému. Dopřejme jim to. Je to ostatně asi tak jediná věc, která zůstala neodhalena. Tedy ještě jedna: chvíli sice čekáme, jestli se neodhalí též krásná maminka, ale do rybníka před bouřkou vstoupí spořádaně v decentních dvoudílných háčkovaných plavkách. Jako pamětníka doby háčkovaných plavek mě v té chvíli zalilo takové blaho, kterého jsou schopni dodat jen tito dva, národní firma Svěrák a Svěrák. Proto si jich aspoň my, kteří pro to máme city, važme. Podobné filmy se už točit nebudou.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.