Svět včerejška. Vzpomínky na zahrádky našich babiček

Témata:

Možná nastal čas být osobní. Nedávno mi moje 88 let stará tchýně vyprávěla, jak její babička vždy a hlavně v zimě pečovala za oknem o dva květináče – jeden s pažitkou a druhý s petrželem -, které každý den přidávala do polévky s nudlemi či bramborami maštěnými vepřovým sádlem. Polévka byla celá staletí z mnoha pádných důvodů považována za základ stravy a mnohdy to bylo jídlo jediné, takže její přípravě byla věnována mimořádná pozornost. Venkovské ženy mívaly někde poblíž kuchyně „polévkový“ kout s petrželem, libečkem, pórkem či dalšími kořeními. Zdá se, že první záměrné pěstování petržele pochází již z neolitu před osmi tisíci let. Většinu té dlouhé doby byla nať důležitější než kořen. Petrželovou nať bylo sice snadné usušit, ale čerstvá měla trochu jinou chuť. Dobré staré kuchyně jsou často založené na souhrnném působení mnoha malých chuťových posunů, jako je rozdíl mezi čerstvou a sušenou petrželovou natí.

Moje babička z Podkrkonoší měla jako všechny venkovské ženy vlastní zahrádku. Před domem se na okrasu pěstovaly květiny. Téměř vždy zde kvetly bílé, žluté, růžové a rudé růže a to včetně staré české odrůdy nazývané stolistá růže. Pochází sice z Francie, ale u nás zdomácněla již před staletími. Ženy měly v oblibě i popínavé růžičky s drobnými květy, které se málokdy dávaly do vázy, ale zato kvetly celý rok. Skoro všechny hospodyně každé jaro pozorovaly, zda už vyrazily žluté petrklíče, bílé sněženky a bledule, které přinášely radost, že zima už skončila. Podobně si ženy všímaly dní, kdy začaly létat první včely. Vlaštovičník (Chelidonium majus) rozkvétal až v době příletu vlaštovek a můj strýc každým rokem hodnotil, zda se opozdily kytky anebo ptáci.

První silnou jarní vůní byly drobné, tmavomodré fialky. Ještě v 19. století je ženy vařily s cukrem a vyráběly oblíbená modrá cukrátka. Jejich syntetická obdoba se v českých obchodech prodávala ještě po roce 1980. Dodnes je dostanete v kavárně naproti vídeňskému Hofburgu, kde dřív sedávali lidé od dvora, ale teď tu bývá plno japonských turistů. Fialkové bonbóny vyráběné z kandovaných květů prý císaři Františkovi Josefovi I. a krásné Sisi přinášel sám majitel, pan Demel.

Na zahrádkách před domy bylo často vidět bílé kopretiny, různobarevné tulipány, velkokvěté růžové pivoňky, voňavé floxy, rozzářené slunečnice, pestré jiřiny, modré a žluté kosatce či pozdně kvetoucí chryzantémy, které se jako jedna z posledních kvetoucích rostlin dávaly na Dušičky na hroby. Okraje zahrádek bývaly lemovány fialovými šeříky a žlutými zlaticemi neboli forsythiemi, kterým se lidově říká „zlatý déšť“. Když se však zamyslím nad květinami ve váze, tak doma spíš bývala kytice divokých rostlin, protože trhat květy ze zahrádky byla nejenom škoda, ale také to zahrádku určenou i pro zvídavé oči sousedů ochuzovalo. Zejména divoké luční kopretiny a modré zvonky a chrpy či rudé, rychle usychající máky z okraje obilných polí, lákaly děti i dospělé ženy. Muži se o rostliny nestarali. Byla to přeci jen ženská zábava.

Pampeliškové věnce pouštěné děvčaty po vodě

Na jaře měla děvčata ještě jednu povinnost snad zděděnou ze starých dob a zapomenutých zvyků. Z jasně žlutých pampelišek pletly věnce podobné slunečnímu symbolu a někdy je pouštěly po vodě. V paměti se mi pampeliškové věnce spojují s včelami, které pampelišky rovněž vyhledávaly a odlétaly z nich s plnými „botičkami“ pylu. Teprve dnes po četbě mnoha knih o mytologii se mi propojuje symbol posvátné včely se žlutým slunečním kruhem. Vše bylo nějak jinak na sebe navázané, jakoby věci o sobě navzájem věděly. Nepřekvapuje mně starý zvyk, že když v rodině někdo umřel, tak se to sdělovalo i domácímu včelstvu.

V tradičních běžných zahrádkách bývalo jen několik, řekl bych jen pět či šest druhů květin, ale důležité bylo, aby kvetly skoro celý rok. Ženy se navštěvovaly a jako zvláštní projev přízně si odnášely recept na nějaké dobré jídlo, anebo sazeničku zajímavé květiny. Mělo to svou logiku – nový recept znamenal, že někdo experimentoval s drahým jídlem, anebo věnoval nemalou námahu získat třeba od vzdálených příbuzných neobvyklou rostlinu. Všichni si pamatovali, jak kníže pán svého času vyhodil nehorázné peníze za exotické květiny. V zámeckých účtech se dočteme, že vybudovat a udržovat reprezentační zahradu bylo skoro stejně drahé jako koňské stáje (tedy garáže pro značkové typy koní) a často dražší než samotný zámek.

Svět zahrádek pozvolna odcházel již za mého dětství. V 60. a 70. letech minulého století lidem tradiční zahrádky přestávaly stačit a místo nich si pořizovali „skalky“ neboli „alpina“, tedy kamenité zahrádky s horskými rostlinami, anebo dalšími speciálními druhy. Pořádaly se výstavy a výměnné burzy. Nebylo neobvyklé, když zahradník-sběratel, většinou to totiž byli muži, měl stovky druhů rostlin.

Ženy však stále dávaly přednost svým několika oblíbeným druhům. Výměna rostlin v sobě stále ještě nesla sociální náboj. Ženy říkaly: „Tuhle růži mám od té a té sousedky“. Něco podobného jsem zažil, když jsme synovi kolegyně přinesli morče z vlastního chovu. Navázal se tím vztah určitého příbuzenství, protože morče je přeci jen součástí rodiny. O psech a kočkách to však platí ještě mnohem víc. Neměl bych zapomenout, že někde ve vlhčím koutu zahrady rostl křen a někdy libeček. Babička mi říkala: „Dnes budeme mít vařený ovar, vem si motyku a vykopej něco křenu.“ Čerstvý křen se těsně před jídlem strouhal a pálil do očí. V některých rodinách mívali zvláštní rýč podobný dlouhému korýtku, který se používal na odstraňování dlouhých kořenů pampelišky, pýru a některých plevelů, ale hlavně na křen. Mít křen byla prostě povinnost. Nevyžadoval žádnou péči, rozrůstal se sám. Při nachlazení se jako lék míchal s medem. Chuť čerstvě nastrouhaného křenu nelze ničím nahradit.

Pozemky jako příprava na válku s imperialisty

Na základní škole existoval za socialistického Československa předmět zvaný „Pozemky“. I pražské školy mívaly na nezastavěné parcele nějaký kousek půdy, kde se děti měly učit rýt a pěstovat rostliny. Stát si byl vědom toho, že kdyby studená válka přerostla do té horké, tak by asi nebylo dost jídla pro všechny, takže každý by měl umět si je sám vypěstovat. S údivem si pamatuji, jak jsme se někdy ve třetí třídě učili rozeznávat asi třicet druhů domácích odrůd jablek, ale i pro učitelky to už byla nostalgická vzpomínka zděděná z poválečných učebnic. Na své ženě pozoruji, jak napůl instinktivně a s radostí sází rostliny a stará se (pokud nesedí za počítačem) o předzahrádku. Zvykl jsem si, že přicházím domů a něco kvete. Přináší to do života nějakou starou radost a vděčnost přírodě. Jenom jsem zvědav, zda nejsme jedna z posledních generací, která má pro tyto věci cit. Kdo ví?

Myslím však, že nás doba se svými ekonomickými zvraty a poukázkami na jídlo (food stamps) přece jen donutí se zahrádkami zabývat. Vlastně jeden z důvodů, proč tuto esej píši, je ukázat, že mít zahrádku je druh životní strategie či filosofie. Nejenom v Čechách, ale i v mnohem hůř zkoušeném Řecku, kde víc jak třetina a někde i polovina mládeže je nezaměstnaná, se lidé nechtějí vrátit k půdě, protože mají pocit, že by přišli o nějaký sociální status, stali se chudáky a už nikdy jimi nepřestali být. Je však lépe být zaměstnaný zahrádkář než nezaměstnaný intelektuál. Vergilius ve Zpěvech rolnických jasně ukazuje, že starat se o půdu je v dobách zlých nutností a v dobách dobrých radostí a útěchou.

Mít kus vlastního jídla je nejenom součást staré evropské ctnosti, ale i amerického pojetí samostatnosti. Zahrádka je jinou podobou lesního domu ve Waldenu. Je to vztah k životu, protože s vlastním jídlem povstává i vlastní, velmi lidský názor na svět. Navrhuji, abychom proti globalizaci, Mezinárodnímu měnovému fondu, Evropské bance a McDonaldovi bojovali nikoliv na náměstích, ale sázením vlastních rajčat.

Přemýšlel jsem o anglických vojácích za druhé světové války, kteří – jak si alespoň myslím – bojovali hlavně za své zahrádky, za obyčejný, mírný život a proto se nedopouštěli přehmatů a krutostí typických pro lidi bojující za velké myšlenky. Ve jménu, národa, civilizace, náboženství či dokonce demokracie je totiž možné páchat velké zločiny, protože je velikost a posvátnost úkolu zdánlivě omlouvá. Když ale válčíte kvůli právu po svém a na vlastním pozemku sázet květiny, tak určitou lidskou mez nepřekročíte.

Bulharští zahradníci v Čechách

V současnosti (2015) bych odhadl, že zanikla nejméně polovina českých městských a příměstských zahrádek, které existovaly ještě před deseti či dvaceti lety. Půda byla vrácena původním majitelům, anebo se jí zmocnili developeři. Mladí lidé již neměli na zahrádky ani čas ani náladu. Některé zahrádky se staly cílem nájezdů bezdomovců a někdy i dětských gangů. Znám případy, kdy si tito lidé počínali naprosto bezohledně a s touhou ničit. Vytrhávali ze země celé rostliny a rozbíjeli okna zahradních domků. Česká policie tyto případy řešila jen málokdy. Lidé začínali zahrádky opouštět a dovnitř se často nastěhovali bezdomovci. Pozemky se staly smetišti a líhní slimáků. Přicházíme tak nejenom o tradici, ale jak dále uvidíte, nejspíš i o budoucnost. V dobách, kdy jsem na DAMU přednášel „Antropologii prostoru“, tak se naši studenti oboru umění místa neboli „site specific“ zmocnili jedné opuštěné zahradní kolonie na okraji Ústí nad Labem a do úrodné nivní půdy sázeli střepy rozbitých skleníků a pak je okopávali. A skutečně urodilo se a střepů od té doby ještě přibylo.

Zahrádky se však zachovaly u venkovských domů a zejména v těch vesnicích, kde lidé žijí již několik generací. Typickou zemí zahrádek jsou například Jižní Čechy. Skutečné tradiční zahradní ráje však nalezneme ve venkovských oblastech Maďarska či Bulharska. Už jsme dnes zapomněli na šikovné italské zmrzlináře a bulharské zahradníky, kteří pracovali v mnoha českých městech. Chudí lidé mají totiž všude na světě ztížený přístup k radostem života, takže se naučili lépe vařit než v bohatých státech. Italská kuchyně bývala kuchyní hrozivě chudých lidí. Bulharská kuchyně je určitě lepší než německá a maďarské jídlo je mnohem větší pojem než třeba dánská strava. Chuť chudých kuchyní z poloviny závisí na zahrádce, tedy na čerstvých domácích plodinách a koření, ale druhá polovina spíš souvisí s antickou přiměřeností a schopností mísit přísady. Důvěřujme zahradníkovi, který se při práci raduje a kuchaři, který si zpívá.

Mísit chutě vyžaduje ukázněnou odvahu. Jednou jsme pobývali v italském horském údolí Valcamonica, v jehož skalách naleznete jednu z největších skalních obrazáren Evropy. Byli jsme ubytováni u běžné italské rodiny a jedli jsme mnohem skromnější a přitom chutnější jídlo než u nás nebo třeba v Německu. Jeho základem byly jednoduché potraviny ochucené zálivkami a kořeněnými oleji, které paní domu vytvářela pro nás záhadným způsobem složeným z odhodlání, staleté zkušenosti i touhy po neznámých zemích. Uměl jsem si představit, že kdyby byla mužem a žila ve středověku, tak by mohla být janovským nebo benátským mořeplavcem. Tolik v ní bylo správného citu pro věc a touhy dosáhnout cíle. Uvědomovali jsme si, jak taková věc jako zálivka na salát souvisí s celkovou kulturou a povahou země. I když dnes máme stejné suroviny, tak nemáme stejného ducha, a proto další jedno či dvě staletí podobnou zálivku prostě nesvedeme.

Čtvrtý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.

Čtěte první díl: Štěstí, které nám zprávy nedají. Jak si nás vychovávají stromy?

Čtěte druhý díl: Práce s hlínou je noblesa. Komunitní zahrádky zlepší život

Čtěte třetí díl: Zahrádka bez plotu? Děvče bez studu. Ale pěkně od začátku

 

Přejít na diskusi