Když neplatíte, stanete se zbožím

Před čtrnácti dny postihla některé účinkující největší sociální sítě Facebook panika. Vyvolala ji změna podmínek pro uživatele Zuckerbergovy firmy. Poděsil je odstavec s ustanovením, podle kterého dávají souhlas k volnému používání jmen, statusů, příspěvků a fotografií. Lidé se bránili jakýmsi prohlášením a odvolávali se na Bernskou úmluvu o autorských právech s vírou, že tak ochrání své domnělé nároky.

Nejde teď o to, co Facebook fakticky změnil, ale o vyslání signálu, že lidem přece jenom na soukromí a privátních informacích nějak záleží. Těch, kteří vidí v digitálním světě spoustu rizik a nebezpečenství, je totiž neuvěřitelně málo. Naprostá většina přijímá nové technologie bezstarostně. Pokušení mít něco zdarma a rychle je příliš silné. A ono je hodně toho, za co se dříve platilo.

Hudba a filmy se sice tak trochu kradly, než že by je někdo dával k dispozici, ale novinové zprávy, tedy zpravodajské servery, zdarma jsou. Hudebníci přišli o honoráře z prodeje CD a živí se už jenom koncerty. Trochu méně byl zasažen filmový průmysl. Nemá sice peníze z prodeje DVD, ale zůstaly mu příjmy z kin a pomalu se rozjíždí digitální prodej filmů.

Horší je to s vydavateli novin, kteří dramaticky ztrácejí  na prodeji novin, musejí propouštět novináře, uchylují se k banalizovanému obsahu na zpravodajských serverech a zatím jen nesměle přistupují ke zpoplatnění obsahu, aby mohli vůbec přežít. Ti všichni doplatili na diktát doby, podle kterého má být hudba, filmy a zprávy zdarma, zatímco uživatele se to nijak nedotklo. 

Zadarmo je také pošta, přesněji korespondence. Dopisy nahradily maily rozesílané pomocí freemailových schránek, nejčastěji u Googlu nebo Seznamu. 

A tady se to začíná, i když neviditelně, komplikovat i pro uživatele. Stejné je to s dalšími digitálními službami, které jsou takzvaně zadarmo. Martin Weiss, který záludnosti nové doby popisuje, cituje klíčovou větu amerického právníka Jonathana Zittraina, jenž stav věcí vystihl asi nejlépe: „Pokud na nějaké internetové službě neplatíte za produkt, pak jste vy ten produkt.“

Je totiž známo, že Google čte, i když jen roboticky, všechny vaše maily, aby do nich mohl cíleně umísťovat reklamu. Takže když někomu popisujete rekonstrukci svého bytu, tak se v odpovědi objeví přiložená inzerce třeba na koupelnové vany. Facebook, Twitter a další sociální sítě zase šmejdí ve vašem počítači nebo mobilu, aby mohly informace o vás prodat dál. Jen si toho Weisse přečtěte, abyste věděli, co oni o vás vědí. 

Všechno, co je zadarmo, je tak trochu podezřelé a ve svých důsledcích Facebook může mít na vás nárok, jaký uzná za vhodné. Je území Zuckerberga a jeho akcionářů, a oni tedy určují pravidla. A vy je buď přijmete, nebo musíte odejít a založit si třeba vlastní sociální síť. Představa, že na Facebooku máte svůj profil, který patří vám, je lichá, váš profil totiž patří Zuckerbergovi.

Ochrana vlastního soukromí může někomu přijít nedůležitá. Jedna velká evropská banka vytvářela internetovou bankovní aplikaci pro generaci do třiceti let. Na základě sofistikovaných průzkumů zjistila, že více než ochrana a zabezpečovací prvky je pro ni důležitá rychlost a jednoduchost operací, a tak ji prostě připravila trochu děravější. Zároveň se všechny služby – od sociálních sítí přes freemaily – staly pro řadu lidí nepostradatelnou součástí života, bez které by se dostali do totální sociální izolace. A takovou cenu pro ně soukromí zatím nemá.

Čtěte také: Nazí díky Google a Facebooku. Lidé se nevědomě prodávají