Evropská unie nedávno přišla s ambiciózními emisními plány, které by potenciálně mohly ohrozit provoz starších dieselových aut, třebaže doposud splňovala normy. ...
Dnes končí akce řádně nazývaná Hry XXXIII. olympiády. V momentě, kdy píšu tyto řádky, zbývá do jejího uzavření jeden celý den, takže pochopitelně nevím, co všecko se ještě semele ani jak bude vypadat olympijské slavnostní zakončení a jaký ohlas po světě vyvolá. Ale zájem o tento program by mohl být velký, posílen zvědavostí a možná škodolibostí diváků, kteří touží zjistit, zda závěr strhne podobný skandál jako právě zahájení.
To bylo kritizováno, že znesvětilo křesťanství a zesměšnilo Poslední večeři Páně, jak ji zachytil Leonardo da Vinci. Prozradím vám něco, co byste možná jinak netušili: termín závěru letošní olympiádu vychází na sedmisté šedesáté výročí nařízení papeže Urbana IV., který 11. srpna L. P. 1264 ustavil Slavnost Těla a Krve Páně. To je jeden z prvních (ne-li vůbec první) papežský schválený všeobecný svátek v latinské církvi, jehož vznik souvisí s potřebou slavit do té doby církví přehlíženou eucharistii. A co je eucharistie? Díkůvzdání neboli obřad připomínají Kristovu poslední večeři před ukřižováním. To se nám to všechno pěkně spojilo dohromady, že?
Jisté je, že české účty s olympiádou budou zřejmě smutné, protože je málo medailí. Vedoucí české sportovní výpravy Martin Doktor, sám dvojnásobný olympijský vítěz, hovořil před turnajem o tom, že osm a více medailí by byl úspěch – leč nepodařilo se. Silný závěr her sice přinesl dvě zlaté a jednu bronzovou, ale celkové skóre pěti cenných kovů (opakuji: je to číslo ze sobotního večera) znamená, že pařížská olympiáda je od vzniku České republiky na počet medailí nejchudší z letních klání (dokonce ani v zimních žních by to nestačilo na bednu). Přitom je nefér uvažovat tak úzkoprse, nadutě a nenažraně: vždyť čeští sportovci několikrát dosáhli na čtvrtá i pátá místa, což je skvělé. A že pohořeli skoro všichni favorité? To se stává.
Nezapomenutelná by ovšem letošní olympiáda měla být v tuzemsku z jiného důvodu. Kvůli hanebnému pokusu Českého olympijského výboru vyšachovat olympijský přívlastek z vědomostních soutěží školáků, které prý přívlastek zneužívají k pochybným komerčním aktivitám a spojením. Co na tom, že jsou léta organizovány dobrovolně, ve volném čase a o dovolených, a co na tom, že jejich tuzemští účastníci musejí na svou účast v mezinárodních soutěžních kolech sbírat peníze ve veřejných sbírkách. Po mediálním tlaku a výsměchu sice ČOV vzal zpátečku, ale ve výsledku šlo o nestoudnost stejných proporcí jako v případě jedné tuzemské kožařské firmy, která ohlásila, že jí hrozí insolvence, a poprosila zákazníky, aby jí pomohli přežít a vykoupili její sklady. Načež druhý den firma přiznala, že jí nic nehrozí, že jen chtěla více prodávat. Reklamní akci za jejím prvotním prohlášením prý hledat netřeba. Načež třetí den se objevila informace, že táž firma dokonce je popotahována úřady za to, že nevrátila několik set tisíc Paměti národa za spolupráci z doby covidové pandemie. Aneb jak za tři dny vyhodit svou pověst z okna. Ale asi holt je už dlouho horko a lidem hrabe, protože těžko říct, jak jinak hodnotit předvedený souboj mezi stěžejní sportovní organizací a podnikavým brašnářem o nejhorší PR sezony.
Ještěže nám k dohadování zbylo téma věčně vděčné, a sice přechylování cizích ženských příjmení. Zase to byl letos problém, zase jedni chtěli přechylovat, zato jiní ne, a zase když to jeden z komentátorů v České televizi zkusil jako diverzant a jeden závod nepřechyloval, měl z toho v práci potíže. V médiích pak k věci znovu pohovořila Jana Valdrová, jako kdyby jiné lingvistky nebylo, a řekla, co z jejích úst dávno nikoho nepřekvapí: „Jsme jediná země v Evropě, která někomu jména mění.“ Ani země ne, natož jazyk, tedy nejen pokud jde o přechylování. Paní Valdrová už léta lže a vymýšlí si, jelikož vůbec nebere v potaz, že existují jazyky, které mají například fonetický zápis, takže jména se tam píšou stejně, jako se vyslovují (například srbština), což jejich originální podobu vizuálně velmi mění. Suverénně také transkribujeme asijská, arabská, perská jména, ale i ta azbukou psaná do latinky. To je také změna jména. Ať už propána tuhle paní nenechají nikde mluvit, dokud nebude férová.
Zajímavější stran přechylování je přitom něco jiného: jestliže chceme přechylovat ženská příjmení (patřím k těm, kteří by tento prvek rádi zachovali, protože zpřehledňuje komunikaci), je zvláštní, že tutéž potřebu necítíme u názvů prvků pojmenovaných po těch, kteří je zacvičili jako první. V gymnastice to bude po nejedné sportovkyni. Aneb chceme pořád respektovat ženy, leč v tomto punktu jsme je dávno přechylovat přestali, spíše ani nezačali, a výsledek je zjevný: ženy z jazyka a paměti zmizely.
00:01
