Mizí lidé: mezi vzpourou davů a vzpourou profilů

„Pojem davu je kvantitativní a zrakový,“ poznamenává José Ortega y Gasset ve své nejslavnější knize Vzpoura davů. V roce 1929 dokázal pojmenovat něco, co všichni viděli, ale chyběla k tomu slova – tak přelomová byla tehdejší zkušenost. „Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Ulice plné chodců. Divadla plná diváků. Co dřív nebylo problémem, jím nyní začíná být téměř natrvalo: najít místo.“ Ortega tím nemyslí jen množství lidí. Ukazuje, že v moderním světě se násobí i příležitosti, produkty, emoce, dokonce i myšlenky. Všeho je zkrátka víc.

Tahounem tohoto nadbytku je masový člověk, postava od počátku dvojznačná. Na první pohled může jeho popis znít jako přepjatá morální kritika – Ortega jej líčí jako bytost průměrnou, nevděčnou a bez hlubších závazků. Jenže tím jeho argument nekončí. Současně podotýká, že právě díky onomu nadbytku příležitostí, zkušeností i myšlenek žije masový člověk možná v nejkrásnějších časech. Tyto časy však mohou špatně skončit, pokud člověk nenajde správný směr. Ortegův překladatel Václav Černý k tomu dodává střízlivě: ty časy špatně skončily. Jak už španělský myslitel rozpoznal, největší nebezpečí spočívá ve ztrátě individuality – a právě ta se jeho době stala osudnou.

Kompletní audio a videoverzi naleznete ZDE

Dnes už sotva můžeme říct, že žijeme v masové době; v mnoha ohledech je digitální člověk dokonce jejím opakem. Zatímco masový člověk se včleňoval a podřizoval, digitální člověk nepřestává kutit na své výjimečnosti. Háček je v tom, že i tato výjimečnost je masově vyráběná. Skoro by se dalo říct, že stojíme před „masou individuality“ – před fenoménem, který se zaklíná svobodou, ale ve skutečnosti má blíže ke konformismu. V tomto ohledu se tak od masového člověka vlastně příliš neliší.

Ale jedno je přece jen patrné: digitální člověk už nemá dojem, že je všeho nadbytek. Přinejmenším víra v neomezené možnosti se vytratila. Masový člověk kdysi zakoušel moc v davu – v něm ještě pulzovalo něco jako nitro. A měl svá místa: stadiony, náměstí, kina. Digitální člověk však osiřel. Přišel i o prostor, v němž by mohl zahlédnout sám sebe spolu s ostatními. Místa, places, se mění v prostory, spaces. Možná se symbolem digitálního člověka stal obávaný shitstorm: zoufalý pokus o simulaci moci. Je sice nepříjemný, ale zvláštním způsobem němý – hlasitý výkřik, který záhy vyprchá, protože za ním nestojí skutečná přítomnost lidí. Když Ortega charakterizoval svou dobu slovy „Lidé jsou všude“ – a nemínil tím jen jejich počet – o té naší se možná jednou bude říkat pravý opak: „Lidé nejsou.“ A také se tím možná nebudou mínit počty.

Verzi na YouTube naleznete ZDE

Kapitoly

I. Od stadionu k síti: proměna masového člověka [úvod až 18:35]

II. Filosof ve století mas: od Quijota ke Vzpouře davů [18:35 až 40:55]

III. „Žiji, tedy filosofuji“ [40:55 až 52:55]

IV. Pitva masového člověka [52:55 až 01:08:35]

V. Digitální člověk: individualita jako nová masa [01:08:35 až konec]