Napomáhá Agnieszka Hollandová Putinovi?

Uznávaná polská režisérka Agnieszka Hollandová jistě není žádnou přívrženkyní Vladimira Putina a autoritářských režimů. Vypovídá o tom třeba její minisérie Hořící keř z roku 2013 o upálení Jana Palacha či film Pan Jones z roku 2019 o ukrajinském hladomoru. Ten ocenila i americká pravice. Lze ho totiž vnímat i jako obžalobu tisku pro zaprodání se levici. Hlavní postavou je Gareth Jones, velšský novinář, který jako jeden z prvních informoval Západ o hladomoru.

Největším zloduchem však není Stalin, o kterém se hodně mluví, ve filmu se ale neobjeví, nýbrž moskevský korespondent New York Times a neoficiální lídr zahraničních zpravodajů v SSSR Walter Duranty. Ten kolaboruje se sovětským režimem a posílá do USA lživé zprávy, jak je situace skvělá. Nyní však Hollandovou představitelé polské vlády označují za propagandistku a posluhovačku Putina. Vše kvůli filmu Zielona granica (v Česku má mít premiéru v říjnu pod názvem Hranice), zřejmě nejkontroverznějšímu polskému snímku za hodně dlouhou dobu.

Film vypráví o dění na polsko-běloruské hranici v roce 2021, kdy se snažily tisíce migrantů jejím překročením dostat do Evropské unie. Dění má sledovat ze tří perspektiv, migrantů, aktivistů a pohraničníků. Snímek je nejspíše umělecky zdařilý. Na filmovém festivalu v Benátkách obdržel zvláštní cenu a dočkal se patnáctiminutového potlesku vestoje. Vše však napovídá (kromě diváků v Benátkách ho ještě nikdo neviděl), že je silně kritický k polskému přístupu během migrační krize a soucítí s utečenci. Oficiální trailer rozhodně vyznívá prouprchlicky.

Světová migrace je složité téma. Není těžké mít soucit s uprchlíky, kteří váží cestu přes půl světa, a zároveň přiznat, že není v možnostech evropských států přijímat minimálně desetitisíce nelegálních migrantů ročně. Jenže krize na polské hranici do tohoto schématu nespadá. Nejednalo se o nějakou živelnou akci, ale operaci běloruských a ruských tajných služeb s cílem destabilizovat západní Evropu.

Bělorusové v Iráků a Sýrii verbovali lidi snažící se dostat do Evropy. Ty pak přepravili do Minsku, odvezli na hranici EU a vypustili je. Jasným cílem bylo vyvolat další migrační krizi, podobnou té z roku 2015, a tím spustit všechny společenské problémy, které ji tehdy doprovázely. Film Hollandové se však zřejmě soustředí hlavně na tvrdý postup Varšavy a utrpení uprchlíků.

Kritika ze strany polské vlády je velmi tvrdá. „Během třetí říše Němci produkovali propagandistické filmy, které zobrazovaly Poláky jako bandity a vrahy, dnes na to mají Agnieszku Hollandovou,“ napsal ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro. Ještě ostřejší byly odbory hraniční stráže. Jejich prohlášení ohledně filmu mělo titulek „Jen svině sedí v kině“. Polští pohraničníci si stěžují, že je zobrazuje jako „bezduché psy na řetězu sloužící utlačovatelskému režimu“, zatímco migranty jako „inženýry, lékaře a literáty“. Tvrdí, že přítomnost „žen a dětí byla nevelká“ a součástí taktiky „běloruské hybridní agrese“ a uprchlíci byli „rázní, agresivní a nekompromisní vetřelci“.

Hollandová odpověděla, že události na hranici jsou v Polsku „zobrazovány jednostranně, pouze z perspektivy vládní propagandy, kterou zajímá pouze jediné, aby vystrašila naši společnost. Neboť lidi, kteří se bojí, což ví ministr spravedlnosti velmi dobře, lze mnohem snáze ovládat“. Možná film je ve skutečnosti méně jednoznačný, než se zdá z upoutávek. Hollandová je však známá kritička vládní strany Právo a spravedlnost, takže nelze očekávat, že snímek bude oslavovat polskou obranu hranice.

I když za spojence Putina bývají považovány nejrůznější skupiny spíše na krajní pravici, ve skutečnosti Rusové nejsou vybíraví v tom, kdo jim bude dělat užitečné idioty. Je známo, že v USA organizovali setkání Black Lives Matter. Také na běloruské hranici jim posloužili levicoví aktivisté, kteří protestovali proti postupu polské vlády a snažili se uprchlíkům pomoci. Ve spřízněných médiích padaly odsudky polské vlády, bez uznání faktu, že celá událost je akcí Lukašenka a Putina. Hollandová v tomto zřejmě víceméně pokračuje.

Kdo se tehdy za Varšavu postavil, byla EU, jež poučená předešlou migrační krizí byla ráda, že se Poláci snaží utečence zastavit. Ti je také zastavili, byť za cenu výstavby plotu a občas drsného postupu, kdy polští pohraničníci a armáda vytlačili migranty zpět do Běloruska pomocí obušků, slzného plynu a vodních děl.

Ve vyvolání migrační krize tedy Putin selhal. Evidentně však uspěl v dalším prohlubování příkopů. V Moskvě si zřejmě mnou ruce radostí z nového filmu Hollandové. Kladných recenzí se Hranice dočkala v ruských médiích. Deník Izvestija napsal, že „Polsko se utečencům zdá jako ráj a země zaslíbená“. Na místě však zjišťují, že „je to celé úplně jinak. Pohraniční stráž tyto nešťastníky mučí před zraky celého světa“. Podle Kommersantu snímek odhaluje „realitu současné Evropy, která se opět stala arénou xenofobie a populismu“.

Pak je tu ještě jeden faktor. V Polsku se blíží volby, jsou naplánované na 15. října. Je možné, že Hollandová chtěla filmem-obžalobou pomoci opozici. Pokud je tomu tak, spíše jí vykonala medvědí službu. Podle průzkumů zhruba 55 % Poláků podporovalo politiku zatlačování migrantů zpět. Bývalý premiér a šéf opoziční Občanské platformy Donald Tusk požadoval aktivaci článku 4 Severoatlantické smlouvy v souvislosti s krizí, čímž dal najevo, že situaci považuje za vážnou. Většina polské společnosti tak má zřejmě na události opačný názor než Hollandová.