Dlouhé stíny džihádu

Rouven L., narozený roku 1994, nemohl tušit, jaká smrt jej čeká. Moderní lidé, žijící mezi mrakodrapy,rychlovlaky a neustálým pulzováním gigabitů proudících optickými kabely, vesměs s konceptem svaté války vůbec nepočítají: jejich strašákem je rakovina, infarkt a dopravní nehody. Nicméně osud tomu chtěl a německý policista se uprostřed kulis modernity stal obětí džihádu. Jevu pocházejícího z dob, kdy starý svět ještě neznal Ameriku, Amerika zas nic nevěděla o starém světě a vůbec nikdo ještě neznal pojmy jako „železnice“ nebo „brýle“.

Džihád, vymyšlený jistým negramotným prorokem, je sice naprosto nemoderní, ale bohužel neztratil nic na své vražedné účinnosti. Na světě se jej musejí bát miliony lidí: ti, kdo žijí v místech ohrožených „známými firmami“, jako je Tálibán nebo Boko Haram, ti, kdo přestali věřit v Alláha v zemích, jako je Írán (ale nejen tam). Také ti, kdo kritizují islám příliš nahlas, ať žijí kdekoliv – a všichni, kdo se vyskytují kolem nich, třeba i náhodou.

Například Rouven L., jemuž služební rozvrh směn přiřkl hlídku na špatném místě ve špatný čas. „Bílí ti a umytí lidé, jiskříce očima, hryzouce pysky a řvouce strašlivě, běhají, koho potkají, šavlují a v krvi lidské se máchají,“ napsal Jan Amos Komenský někdy ve 20. letech 17. století. Klidně by to mohl být popis událostí v Mannheimu roku 2024. Nebo v Paříži, Rakká, Jeruzalémě…

Ač kolem toho mnozí politici chodí opatrně jako kočky kolem velmi horké kaše, je nutné říci nahlas, co beztak skoro každý vidí: džihád je naprosto nežádoucí záležitost a přitom jeho souvislost s imigrační politikou je na západní půlce evropského kontinentu nepřehlédnutelná. Existují sice domácí konvertité, kteří se nože a bomby chopili se zcela stejnou horlivostí, ale drtivá většina toho problému je dovezená z islámského světa, ať už přímo, nebo přes jednu či dvě generace. Vůbec nepřekvapí, že útočník, který zabil Rouvena L., je Afghánec. Podle průzkumů veřejného mínění provedeného agenturou Pew Research roku 2013 podporovalo téměř 99 procent Afghánců zavedení práva šaría. O moc fundamentalističtější postoj ke světu už zaujmout nelze a člověk by musel být opravdový blouznivec, aby věřil, že do Evropy doráží různými cestičkami právě jen to jedno procento, které o náboženskou diktaturu nestojí.

Jednou ze základních povinností státu je ochránit svoje občany před násilím a proti džihádu se bránit dá; ne sice dokonale, ale dá. Opět je potřeba to říci otevřeně, i když je to nemilé konstatování: čím méně islámu v zemi, tím menší riziko, že se nám zde jednoho dne odehraje Bataclan, Nice nebo Mannheim, že vzniknou „ztracené čtvrti“, jako je bruselský Molenbeek. Ano, znamená to „dělat problémy“ u migračního paktu nebo zpřísnit azylové zákony na naprosté maximum možného. Ale džihád si sem jednoduše nesmíme nechat dovézt, i kdyby nám těžce postižené západní státy slibovaly jakékoliv peníze a mluvily o solidaritě andělsky nebo ďábelsky. Nestojí to za to. Nemá smysl kvůli chvilkové politické výhodě obětovat bezpečí nadcházejících generací.