Hotel u jedné plavovlásky. Kde Pucholt přemlouval Brejchovou, aby s ním šla na pokoj

Na schodišti hotelu Baťov, který se tak ovšem v tom roce 1965 nejmenoval, přemlouvá Vladimír Pucholt Hanu Brejchovou, aby s ním šla na pokoj, o což já jsem se snažit nemusel. Jestli ta slavná kompozice Pucholtovy hlavy zakrývající klín plavovlásky Brejchové, možná nejslavnější (a nejcudnější) akt českého filmu, se točila také tady v hotelu, nevím, spíš bych řekl, že ne, že to je z ateliéru, ale všechno, co bylo předtím, ano.

Ta podařená taneční zábava, scéna se záložáky, Vladimír Menšík, který se chystá ulovit učnice, civění otrávených holek na břichaté fotry a naopak, všechno to geniálně komické trapno, to se natočilo tady. Pak i ty chodby s linoleem a lítací dveře, něco mezi nemocnicí a ministerstvem…

Vlastně je to posvátné místo české nové vlny, Formanův hotel u jedné plavovlásky, unikátní retro pro všechny nostalgiky, cinefily, snoby, boomery i hipstery. Pro romantiky a podivíny. Pro ně pro všechny by tady mohlo být eldorádo podivnosti a estétské výstřednosti, ikona nonplusultra

No, ale tak úplně není, protože je to hotel ve Zruči, ve středních Čechách, v krajině středně posázavské, vodácké a postindustriální, malebně zastrčené, ale ne tak moc daleko od dálnice a pražské periferie… Takže z hotelu, který se už zas nejmenuje Baťov, jak se nějakou dobu po roce 1989 opět jmenoval, už je jen takový vykuchaný skelet, z původního vybavení a designu tam skoro nic nezbylo, to se pozná hned, jak tam vstoupíte, že všechno je pryč, uvnitř zůstalo jen schodiště a zábradlí, u kterého četl Pucholt plavovlásce z ruky, kterou mu tam skrz to zábradlí podala: „Tohleto je čára, čára toho, života. Tu máš dlouhou, no. Poď na pokoj…“ A šli. Pořád je tam taky sál, kde Menšík objednával lahev vína a snažil se jím holky opít: „Holky, víte, jak je to víno zdravý… Vždyť když to roste, tak to bere z půdy všechny ty živiny, železo, ze vzduchu tu vlhkost, no, jen pij, nesrkej to! To musíš do dna.“ Já to miluju, taková čistá antropologie lidského bytí.

Do toho sálu jsem po snídani vnikl, tedy legálně, pustili mě tam.

Celý text o výpravě Jiřího Peňáse do Zruče, ale i jiných českých a moravských měst si můžete přečíst v knize Výpravy téměř epochální. Koupit si ji můžete zde.