Kutná Hora je hlava manekýny. Unikátní a nenormální, několikrát překonala smrt

Zažloutlé stěny v hospodě, která se svým jménem hlásí k Mikuláši Dačickému, jsou pomalovány výjevy ze života tohoto sympatického vraha, který jednoho veselého večera, kdy se společnost v krčmě zprvu dobře bavila, „mimo chtíč a naději“ propíchl Felixe Novohradského z Kolowrat. Šlo zpočátku o běžnou strkanici dvou renesančních kohoutů, která dopadla tragicky. Dačický pak po všech soudech i ve svých Pamětech trval na tom, že onen Felix si začal, že ho napadl, když si před ním Dačický nesundal klobouk, což byl v jeho době zajisté dostatečný důvod k tasení zbraně. Dačický se prý bránil, přičemž neúmyslně nešťastného Felixe (čili Šťastného) bodl a ten za chvíli vypustil duši.

To se stalo 10. května l. P. 1582 v hostinci U Svobodů u Kouřimské brány v Hoře Kutné, nedaleko od domu, kde se Dačický roku 1555 narodil a vyrůstal, neboť v Kutné Hoře je všechno blízko, tedy kromě nádraží, ta jsou dvě a obě daleko, to „hlavní“ úplně mimo město, vlastně v Sedlci. Také chrám svaté Barbory je jinde, než by měl v normálním městě být, až na kraji města, což je věc běžně nevídaná.

Ale celá Kutná Hora je unikátní a nenormální místo, skvost mezi městy Bohémie, což si člověk uvědomí hned na první pohled a první dotyk, možná už jako dítě, když je tam poprvé přivlečen rodiči, jako se to kdysi stalo mně, a znovu se to při každém dalším výstupu na Horu jen zesiluje. Je to město, které při opakovaných návštěvách násobí svoje kouzlo a přitažlivost, město, které se neomrzí a neokouká, nezklame, ani když si myslíte, že už ho znáte a máte přečtené.

Zkusil jsem teď, jaké to je, přiblížit se k němu ze strany od hory Kaňk, takže jsme vystoupili z vlaku na zastávce Hlízov a šli jsme od trati krátce vzhůru na kopec, ze kterého trčí jakýsi hranol, což je rozhledna postavená teprve nedávno. Vedle je restaurace imitující cosi hornického. Dřív tam byl výletní hostinec, zavřel se v 60. letech, když se lidem přestalo chtít chodit do kopce. V té rozhledně je výtah a nahoře kavárna, skoro jako na mostě SNP v Bratislavě, jen se to neotáčí. Moc hezké to tam sice není, ale výhled je pěkný.

Kutná Hora, to je hlava manekýny, jejíž účes se vine jako zlatý déšť po návrší směrem k ježaté bižuterii Svaté Barbory. Věže kostelů jsou jako prsty k nebi zdvižené a moře domů stéká jako drahocenná láva po stráni sopečné. Dřív se Kutné Hoře říkalo české Athény nebo taky český Norimberk, ale tak se říkalo také Prachaticím. Několikrát překonala svou smrt a každá taková mrtvice měla ten přínos, že zasekla město v okamžiku dosažené krásy.

Celý text o výpravě Jiřího Peňáse do Kutné Hory, ale i jiných českých a moravských měst si můžete přečíst v knize Výpravy téměř epochální. Koupit si ji můžete zde.