Brno má letní bazén s nejhezčím výhledem ve střední Evropě

Brno má letní bazén s určitě nejhezčím výhledem ve střední Evropě, koupaliště na Kraví hoře, nebo aspoň na Moravě a v Čechách. Město se před ním vystavuje v celé své pozoruhodnosti, hledíte přímo na Špilberk s tím dodatečně dostavěným pseudohradem, pod ním vylézají věže brněnských kostelů, na které odsud mířili kanony Švédi, když z Kuhbergu čili hantecem Monte Bú obléhali štetl, jenž se slavně nedal.

Po pravé straně je Žlutý kopec neboli Sandberg a stráně pisárecké s vilovou Masarykovou čtvrtí. Ta patří k nejkompaktnějším rezervacím funkcionalismu v Evropě, z čehož lze něco soudit o sociálních poměrech v předválečném Brně. Protože kde jsou vily, tam jsou také lidé, kteří si je mohli dovolit, přičemž ty vily nejsou žádné baumaxové krabičky, nýbrž elegance sama. Vyústěním téhle měšťansky blahobytné části města je pak ten bazén, který ovšem tam je až od roku 1975 (do dnešní podoby se rekonstruoval na začátku let nultých), to se Masaryk zneutralizoval na Jiráska, jeho čtvrť byla tedy Jiráskova, i když vztah českého tradicionalisty k historicky příliš německému Brnu byl velmi rezervovaný.

Též obyvatelstvo se z velké části proměnilo a změnilo: především zmizeli oni Beamten, němečtí úředníci, kteří se na Šrajbecu (Pisárky jsou opravdu původně Písařova louka) zabydleli ještě před vznikem republiky (byla to i úředně „Úřednická čtvrť“), která pak dodala české etnikum, když se Stadt Brünn začal po roce 1919 překotně čechizovat nebo čechomoravizovat: šlo se na to podobně jako v Praze tak, že se k jádru úředně přidaly okolní vesnice a náhle měli Češi převahu.

Beamten byli hned na jaře 1945 štandopéde odstraněni, ale sociální sešup brzy čekal i ty české lepší vrstvy. Tak se brněnská buržoazie historicky rozplynula do poloproletářské kaše, což se projevilo i na těch premiantských vilách, kterým všeobecně vůbec nesvědčí vítězný příchod lidových mas.

A samozřejmě zmizely bohaté židovské rodiny, ta nejelitnější složka brněnského světa, kam ony vystoupaly nejvýš a zanechaly po sobě obydlí, jež nyní působí jako fantaskní ozvěna neskutečně vytříbeného ducha a vkusu. A taky neskutečného kapitálu čili prachatosti. Tak jsou po Brně rozmístěny takové výstřední šperkovnice jako vily Löw-Beer, Tugendhat, Stiassni…, přepychové domy, které přišly o pány domácí někdy sotva pár let poté, co se do nich nastěhovali.

Kraví bazén je ideální místo, kde lze nad tím rozjímat, tím spíš, že je tam docela drahý „vlez“, jak se na Moravě říká vstupnému, přijde na dvě stovky, takže když jste dva, už to cítíte. Toto asociální opatření udržuje na druhou stranu jistou výlučnost a poklidnost onoho zařízení, ve kterém brněnská buržoazie, ať již stará, či nová, reálná i pomyslná, vystavuje slunci a vodě svá těla různé kvality, rozměrů a opotřebovanosti.

Dopřál jsem si takového vystavování, nejsa ani trochu brněnským buržoou, nýbrž nanejvýš emeritním lumpenintelektuálem, jenž se plácl přes kapsu pro trochu toho potěšení.

Celý text o výpravě Jiřího Peňáse do Brna, ale i jiných měst si můžete přečíst v knize Výpravy téměř epochální. Koupit si ji můžete zde.