Hradec Králové: obyvatelstvo se projevuje až nečesky příjemně a vlídně
VÝPRAVY TÉMĚŘ EPOCHÁLNÍ
Hradec Králové se příchozímu může jevit jako nejspořádanější město téhle země, však se mu také říkalo Salon republiky. Je to město tak spořádané, že o něm nebývá ani moc slyšet, jak je tam všechno v pořádku. Naplňuje představu o ideální polis, jak ji určil Platon, aby tam bylo všechno tak akorát velké, přehledné a souměrné, takže se dá přejít z jednoho konce na druhý, vynecháme-li dlouhá předměstí.
Lze si představit, že lidé se tam znají tak akorát, že když se s někým poznat chcete, tak se vám to za nějakou dobu podaří. S kým nechcete, zvládnete se mu vyhnout. Je to město, které má starou část a moderní část, a přitom obě zajímavé, což je spíš výjimka. Lidé, pokud nejdou pěšky, tam jezdí trolejbusy a na kolech, jichž je před nádražím na stojanech tolik, že to připomíná Holandsko. Auty jezdí Pražáci, kteří jsou překvapeni, že něco tak civilizovaného je v Čechách.
Většina památek je opravená a jsou u nich informační tabule. Muzeum, které si dali kulturní předci navrhnout od nejlepšího architekta své doby, Jana Kotěry, je krásné, přičemž nejlepším vystaveným objektem je sama budova. Klicperovo divadlo, pojmenované po místním Molièrovi, je velmi oblíbené, přestože se ani moc nepodbízí.
Obyvatelstvo se projevuje na naše poměry až nečesky příjemně a vlídně, a přitom je to historicky české město, Němci tam na rozdíl od jiných českých historických měst byli vždy v menšině, na čemž mají problematickou zásluhu husité, kteří to tam od nich vyčistili, přičemž vzal zasvé i hrad, takže Hradec je paradoxně bez hradu. Na jeho místě stojí restaurace Na Hradě a kdysi tam byl kněžský seminář, protože Hradec byl navíc zbožné a církevní město, které nyní připomíná barokní budova biskupství na náměstí a jiné pamětihodnosti. Narodil se tam ostatně Jaroslav Durych, který odněkud svůj katolický temperament načerpat musel.
Aniž bych podléhal přílišné idealizaci, řekl bych, že tam historicky převládal rozumný duch dělnosti a účelnosti, symbolem čehož se může jevit empírové schodiště Bono publico, tedy Veřejné dobro, které vede z Velkého náměstí dolů k třídě Komenského a které večer svítí a vyhrává decentní hudbou a ve dne ho udržují ve vzorném pořádku ukrajinsky vypadající ženy jemnými pohyby košťat.
