Radnice uprostřed rynku je původně renesanční, má pěknou věž, na ní hodiny. Na vratech byly cedule „muzeum regionalne“ a „sala ślubów“.
Foto: Jiří Peňás
4
Není týden, kdy by nepřicházely z Británie, kterou řada konzervativních komentátorů už nepovažuje za demokratickou zemi, zprávy kvůli ideologické perzekuci ...
Poválečné Polsko obdrželo tvar čtverce a v jeho úplném levém spodním rohu se nachází město Lubań, česky Lubáň, německy Lauban. Je to městečko působící, jako by na něj někdo zapomněl, uložil ho někde na kraj světa, poněkud ho zhypnotizoval, uvedl do mdlobného spánku – a nechal ho být. Tak se pomalu rozkládá a rozpadá, zarůstá plevelem a ošklivostí naší doby, plechovými haluznami, cedulemi a krabicemi, mezi nimiž zůstalo trčet několik střepů minulosti. Ty naznačují, že to bylo hezké historické místo, jedno z těch mnoha civitas, sebevědomých měst, jimiž se kdysi střední Evropa oděla do civilizovaného šatu, z něhož ho tahle doba už spíše svléká.
Do Lubáně teď asi přijíždějí jen velmi odhodlaní cestovatelé, jen opravdoví systematici a podivíni, které ale právě ta zapadlost láká a přitahuje. Protože právě ti vědí, že na takových místech lze někdy objevit něco trochu zvláštního a jiného. Tak třeba hrnce s placentou… Tedy nikoli že by o něco takového člověk zakopl na náměstí, ale v městském muzeu ano. To jsem ale ještě nevěděl.
Byla sobota odpoledne, vlak ze Zhořelce zastavil na velkém zpustlém nádraží, které tam zbylo z jiných časů. Na recepci jediného místního hotýlku, lze-li tu ozdobenou garáž připomínající domeček takto nazvat, ještě nikdo nebyl, šel jsem tedy hledat nějakou kavárnu či něco na ten polský způsob. Městečko bylo předjarně ušmudlaně ospalé a prachem posypané: polská šeď je svým způsobem jedinečný úkaz, nikde není tak zalezlá, tak soustavná a neodstranitelná jako na malých polských městech, zvláště tady na západě, kde zůstaly ty staré německé ulice s domy, na jejichž fasády nikdo už osmdesát let nesáhl, což je ovšem spíš k dobru věci, neboť jsou sice celé zčernalé, ale zatím nezprzněné, byť je to asi čeká.
Foto: Jiří Peňás
Brzy jsem došel k radnici uprostřed rynku. Je původně renesanční, má pěknou věž, na ní hodiny. Na vratech byly cedule „muzeum regionalne“ a „sala ślubów“, zazvonil jsem, po chvíli přišel otevřít menší chlapík, zřetelně ho potěšilo, že jsem Čech, mě zase, že on je Polák. Vzal mě dovnitř, rozsvítil v místnosti, která byla plná vitrín a muzejních předmětů, chvíli mě nechal na to hledět, a když jsem se ho zeptal, co je v Lubáni nejzajímavější, ani chvíli neváhal a zvolal: „Pochúuky popuodú“ a vedl mě k ceduli, kde bylo napsáno Pochówki popłodów a pod tím několik nakřáplých hrnců, a já postupně pochopil, že jde o to, že tady se ve sklepích a v základech středověkých domů nacházely hrnce s neurčitým obsahem. Nejdřív se myslelo, že jde o nějaké oběti domácím bůžkům, jenže tomu neodpovídal právě ten neznámý a nevábný obsah, ale němečtí profesoři u toho raději zůstali, říkali tomu Bauopfer, domovní obětina. Až teprve nedávno polští vědci provedli vědeckou analýzu toho sajrajtu a zjistili, že je tam hodně estrogenu čili ženského hormonu, takže jim došlo, že do těch hrnců se dávala placenta a další věci vyvržené při porodu. Poněkud se mi z toho udělalo mdlo, ale vědecký zájem převážil, tak jsem se zeptal, zda šlo o lubáňskou specialitu, na což průvodce řekl: „Tak, oczywiście.“ Ale už se to neprovozuje, skončilo to někdy v 17. století, to tady byli ještě dlouho Němci, ti dělají různé věci, takže i tohle. Poděkoval jsem za výklad a pak si přečetl, že to mělo chránit novorozence, neboť se věřilo, že placenta je s ním dlouho ještě magicky spojená a že není radno ji nechat jen tak někde volně povalovat, neboť se jí může zmocnit ďábel nebo někdo takový a může novorozenci škodit. Proto je lepší schovat placentu do hrnce a dát do sklepa na bezpečné místo, kde ho nikdo, ďábel nebo třeba nějaký mlsoun či opilec, nenajde. Představil jsem si to a trochu se zachvěl. Tak to je, prosím pana, lubáňská ciekawost neboli zajímavost, řekl pan průvodce, který mi ještě řekl, že původně byl pohraničník a sloužil na české hranici, která je tady kousek, ale pak skončil a hledal práci a dostal tuhle v muzeu. A to měl štěstí, protože jí tady moc není, takže lidé jezdí do Čech nebo do Němec nebo se odstěhovali, mladí se tedy neudrží. Ani ty hrnce s placentou jim asi nepomůžou, chtěl jsem říct, ale radši neřekl, protože jsem si nebyl jistý, jak by to vyznělo.
Foto: Jiří Peňás
Průvodce mně pak ještě ukázal svatební sál (sala ślubów) s polskou orlicí na štukové stěně a zeptal se, jestli chci na věž, že tam mají sbírku minerálů. Ale není to tahle věž radniční, ale Wieża Bracka, kam mě musí zavést. Bratrská věž se to jmenuje nikoli na počest bratrství, ale že stojí kousek od kláštera bratrů františkánů: Ordo Fratrum. Já se vším souhlasil a byl stále raději, že jsem v Lubáni. Což, aby bylo jasno, není zase jen tak nějaká díra. Mimochodem, díra se řekne polsky otwór, což naznačuje, že jde o dva blízké jazyky s jistými rozdíly: německy se díra řekne srozumitelně Loch. Lubáň tedy nebyl otwór ani Loch, ale byl to nejvýchodněji položený člen kdysi mocného svazu hornolužických měst, takzvaného Šestiměstí čili Hexapolis. To byl středověký spolek obchodnických měst spojených pragmatickými zájmy a sklony. Podporovala se navzájem, bránila se loupeživé šlechtě a husitům, domlouvala se na clech, obchodech a spekulacích. Každé to město mělo nějaký zvláštní zájem, jenž se vzájemně dolaďoval a respektoval: tak největší Zhořelec, o kterém jsem psal minule, měl monopol na obchod s borytem, jímž se barvily namodro látky, dokud nezačali Portugalci vozit z Indie indigo, kterým se pak v Janově začaly barvit jeansy. V Lubáni se zaměřili na kapesníky čili šnuptychly, kterými si utírala nos většina Germánie. Spolek vydržel několik století, skončilo to až s moderní dobou, tedy po napoleonských válkách, po nichž se všechny zajímavé výjimky, zvláštnosti a stará práva rušily. Lužice jako samostatná politická entita zanikla, rozdělilo si ji Sasko a Prusko, město Lubáň připadlo do slezského Pruska, jemuž zazvonil umíráček na jaře 1945.
Lubáň nebyla žádná díra, ale nejvýchodněji položený člen kdysi mocného svazu hornolužických měst, takzvaného Šestiměstí čili Hexapolis. To byl středověký spolek obchodnických měst spojených pragmatickými zájmy a sklony.
Foto: Jiří Peňás
Jeho zvuk měl tady ovšem zvláštní tón, neboť u Laubanu se na začátku března 1945 naposledy fronta zastavila, a Rusové dokonce ustoupili o několik kilometrů, což Joseph Goebbels okamžitě prohlásil za obrat ve válce, za přesně tu chvíli, na kterou Německo čeká a už nepropásne. Přijel 9. března sem do Laubanu, nechal na náměstí nastoupit jednotku wehrmachtu, vyznamenal statečné obránce, většinou rezervisty, čtyřicátníky, padesátníky i starší, a také několik členů Hitlerjugend, mezi nimi šestnáctiletého Williho Hübnera, jehož stisk ruky je zachycen na známé fotografii, která by se dala nazvat Agonie třetí říše. Ten Willi byl z Laubanu. O pár dní později ho ještě v Berlíně poplácal po tváři Hitler. To byla poslední führerova fotografie. Říši tohle poslední německé vítězství ve válce už nezachránilo. Rudá armáda Lauban rozstřílela a pak ho nechala být a pokračovala dál svým směrem. Willi Hübner ale válku přežil, žil pak v Bavorsku, občas s ním někdo udělal rozhovor, jaké to bylo: říkal, že oba, Goebbels a hlavně Hitler, působili staře a unaveně. Do Laubanu se už nikdy nevrátil. Po Němcích přišli – do teď již Lubáně – Poláci z východu, hodně jich bylo z Černovic čili Czerniowců, tedy z Bukoviny, jež se nyní nachází na Ukrajině. Lidé z té nejvýchodnější (a nejzaostalejší) části rakouské monarchie se vzali a přesunuli se sem, do nejzápadnější části nově vzniklého Polska. Střed Evropy, který se vyvíjel po staletí, padl do míchačky a ždímačky, a vyvrhnul pak vybledlé a roztřepené cáry, které už nikdy nepůjdou sešít, nikdy se už nebudou podobat těm šatům, jež té části Evropy docela slušely. Ale to se nedá nic dělat, sami ti, kdo je nosili, je na sobě roztrhali. Z pýchy, posedlosti, hlouposti, ze špatných odhadů, jak to asi může dopadnout. Tak to v dějinách chodí, že se rozkvět střídá s úpadkem a katastrofami, ze kterých se pak zase dlouho města, jako je třeba Lubáň, zvedají – nebo jen tak přežívají a tiše oddychují. A to je třeba právě to, co na tom někdo může hledat a nalézt, ty různé vrstvy prachu a spálenišť, skrz něž vyrůstá zase něco nového, byť na to třeba není moc pěkný pohled. Jako tady v Lubáni, kde jsem mezitím vylezl na tu bratrskou věž, pak sešel dolů a měl pocit, že jsem našel, co jsem sem šel hledat.
00:01
