Vzdělávání podle Ledeckých jsme jako společnost nezvládli

KOMENTÁŘ

Vzdělávání podle Ledeckých jsme jako společnost nezvládli
Minulý týden patřil rodině Ledeckých, alespoň částečně. Ester vyhrála mistrovství světa ve snowboardingu v paralelním slalomu, píše Lukáš Novosad. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Kampaň SPOLU připomíná časy minulé. Kdo není s nimi, je Putinův troll. Motoristi mohou být českými trumpisty

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Minulý týden patřil rodině Ledeckých, alespoň částečně. Ester vyhrála mistrovství světa ve snowboardingu v paralelním slalomu (na čemž by zrovna v jejím případě nebylo nic zvláštního, kdyby si o nějakou dobu dřív nevyjela bronz na mistrovství světa lyžařském a kdyby celou sezonu neupřednostňovala lyže – a pak prostě nepřišla a nevyfoukla zlato kolegyním, které na prkně dřou konsekventně celý rok). Taky oslavila třicetiny, blahopřál jí k nim kdekdo (včetně hvězdných sportovních kolegů, jako je David Pastrňák). To jsou věci samozřejmé, o nichž netřeba psát.

 

Leč pozornosti se před týdnem dočkal také sportovkynin otec Janek, jenž zaujal větami, k nimž kdekdo pocítil potřebu se vyjádřit: „Dětem prospělo, že jsme je nedali se ženou do školy. (...) Podle mě jsou děti na základní škole schopny se na výuku soustředit tak hodinu a půl, zbytek je v podstatě hlídání za státní peníze. Když se tam jednou za čas šly naše děti ukázat, většinou hned chytly nějakou nemoc.“ Vytáhla je na světlo v přehledovém článku k Esteřiným třicetinám redakce CNN Prima News, leč původně je zpěvák pronesl před měsícem v rozhovoru pro magazín Proženy.cz.

Ohlasy těchto vět se nesly v duchu protiškolském, kdo mohl, rád s nimi souhlasil a přisadil si na vrub školských zařízení. Co na tom, že v původním, obsáhlejším rozhovoru v ženském magazínu Ledecký dává vše do většího kontextu a uvažuje o vzdělávání svých dětí méně vyhroceně, než jak to vyznělo na televizním kanále. Každopádně zdejší potřeba kopnout si do institucí, suverénně je zpochybnit a primárně na nich hledat to špatné, protože to dobré se bere automaticky, je už český reflex. Otravný, nanicovatý, ale současné tuzemské společnosti holt vlastní (ostatně je jedním ze zdrojů všeobecné společenské nedůvěry a nesebedůvěry a státního přešlapování na místě).

Kdybychom Ledeckého slova měli vzít doslova, šla by glosovat nejen přitakáním, ale i rozporně. Nezanedbatelná role školy je totiž v rovině sociální – a ne nadarmo Ester vyniká v individuálním sportu. Hlídáním za státní peníze škola mimo jiné sice je, ani se nikdo netváří, že není. Ekonomicky je to ovšem stále výhodnější než pořizovat si domácího učitele, který je „placen“ druhým rodičem (jelikož ne každý si může dovolit sytit rodinu jediným příjmem). Navíc model Ledeckých jsme si poměrně nedávno vyzkoušeli vlastně všichni: za covidu leželo učení dětí nějakou dobu pouze na rodičích, většinu času primárně na nich, a společnost se z toho nevzpamatovala doteď. Zůstaly mezery ve vzdělání, řešíme přeplněné psychiatrie / terapie / psychologické poradny. Vysokoškolští studenti – tedy děti, které pandemii prožily na středních školách – se například neodnaučili zoomovat, naopak jim tento způsob komunikace zůstal jako přirozený (zatímco pro starší jím není).

Podstatou slov Janka Ledeckého je část, že v domácím vzdělávání rodiče na děti musejí mít čas a musejí se jim dennodenně plnohodnotně věnovat – nebo alespoň jeden z nich. To v běžných rodinách firemních zaměstnanců spíše není možné. Mimochodem, druhý potomek manželů Ledeckých, syn Jonáš, někdejší přístup svých rodičů s odstupem času v rozhovoru pro iDnes problematizoval a také objasnil blížeji: „Bylo to fajn, ale hlavně jsme nebyli na horách pořád, jak si někteří lidi myslí. Od září do listopadu jsme chodili do školy. Když pak napadl v prosinci sníh, odjeli jsme do Špindlu a někdy v dubnu se zase do školy vraceli. Když jsem dospěl, občas jsem cítil, že jsme možná až moc času strávili s rodiči a že mi chybí sociální kontakt.“

Přístup je možný jakýkoli, ale vždy je to něco za něco a výsledek se pozná až po dlouhé době, předem ho těžko odhadnout. Každopádně platí, že pokud jde o celospolečenské domácí vzdělávání, zdá se po pěti letech od tohoto nedobrovolného experimentu, že skokovým šokem bez přípravy jsme ho úhrnem nezvládli a lepší ovoce než zavedený školský systém nám nepřineslo. A to ani u sociálně silnějších a sebevědomějších vrstev. Takže rýt do škol, že jsou k ničemu, zavání po takové zkušenosti nepatřičnou pýchou bez známky sebereflexe.

 

×

Podobné články