Americký prezident Donald Trump uvedl, že očekává, že jeho ruský protějšek Vladimir Putin splní svou část dohody a přistoupí na příměří na Ukrajině. ...
Polský prezident Andrzej Duda podepsal vládní návrh zákona, který umožňuje pozastavit za určitých podmínek právo na azyl na území Polska. Na základě zákona vláda okamžitě uvedla do provozu nařízení, které tento režim zavádí na 60 dnů na hranicích s Běloruskem. Zákon není zaměřený proti ilegální migraci jako takové, ale týká se specifické situace, kdy běloruský režim (pravděpodobně ve spolupráci s Moskvou) cíleně organizuje migrační toky ze zemí globálního Jihu se snahou destabilizovat sousední země (terčem podobných hybridních operací byla i Litva, Lotyško a Finsko).
„Mám radost, že pan premiér – poté, co se opět stal premiérem – změnil názor ohledně ochrany východní hranice,“ okomentoval svůj podpis konzervativní prezident Andrzej Duda. Tento vzácný konsenzus mezi jednotlivými polskými „politickými kmeny“ je totiž příznakem mentálních změn, jimiž Evropa prochází.
Útok na polské hranice organizovaný Minskem začal v létě 2021. Z týdne na týden počty nelegálních pokusů o překročení hranice dramaticky narostly (do dneška pohraničníci napočítali přes 110 tisíc zmařených pokusů). Tehdejší konzervativní vláda situaci okamžitě vyhodnotila jako bezpečnostní hrozbu. Díky spolupráci s běloruskou opozicí se podařilo odhalit stopy cílených informačních operací a rozsáhlého prodeje běloruských turistických víz, jež v zemích Blízkého východu či Afriky měly vyvolat zájem o „běloruskou cestu“ do EU. Reakce Varšavy šla jednoznačně proti tehdejšímu evropskému mainstreamu: ilegální migrace byla vyhodnocena jako bezpečnostní, a nikoliv humanitární otázka. Základním mottem se tedy stala obrana hranice státu před vetřelci – i s použitím armády.
Dnes, po zkušenostech s ruskou invazí na Ukrajinu a výraznou sekuritizací veřejné debaty, zní titulky médií z podzimu 2021 jako z jiného světa. Polsko se stalo terčem mohutné kritiky kvůli předkládání „zastaralého vestfálského konceptu územní suverenity“ nad všeobecná lidská práva. Tehdejší polská vláda – už dávno předtím klasifikována jako „černá ovce“ EU – byla samozřejmě snadným terčem. Řeči o ohrožení bezpečnosti státu ze strany Ruska a Běloruska byly řazeny mezi „spiklenecké teorie typické pro polskou pravici“ (ano, tehdy ještě byla víra ve všudypřítomná spiknutí asociována s pravicí…).
V první linii kritiky stála samozřejmě i liberálně-levicová opozice. Všichni poslanci Tuskovy Občanské koalice hlasovali v Sejmu proti stavbě zdi podél běloruské hranice. Někteří se aktivně podíleli na činnosti neziskovek, které napomáhaly migrantům dostat se do Polska a EU. I čeští diváci si pamatují film režisérky Agnieszky Hollandové Hranice, opírající se o příběhy údajných (nikdy neprokázaných) zvěrstev páchaných ozbrojenými složkami na hranicích, který přímo zasáhl do volební kampaně před volbami do Sejmu v roce 2023.
„Židle na které člověk sedí, dost ovlivňuje perspektivu,“ prohlásil prezident Duda na adresu Tuskova zákonu o pozastavení práva na azyl. Po převzetí moci liberály v prosinci 2023 jsme opravdu měli co dělat s až komickými pokusy mnohých politiků a političek Občanské koalice vysvětlit, proč když vládla pravice, byli migranti „nebohými lidmi hledajícími lepší budoucnost“, zatímco teď se ze dne na den stali „hrozbou pro bezpečnost státu“. Každopádně na hranicích se objevilo ještě více vojáků a plot, místy provizorní, postavený narychlo za vlády konzervativců, má nahradit mohutnější síť opevnění. Především však premiér nastolil téma pozastavení práva na azyl, tedy institutu přítomného jak v mnohých mezinárodních konvencích, tak v polské ústavě. Za ty čtyři roky se Evropská unie a evropské veřejné mínění změnily natolik, že byl Tusk ochoten hájit tento nápad i na evropském fóru – také v návaznosti na podobné zákonné úpravy zavedené ve Finsku.
Přijetí nového zákona tento týden vyvolalo sice kritické reakce organizací typu Human Rights Watch, ale jejich hlas najednou zní velmi slabě. „Hranice se stála frontovou linií a mezinárodní právo je zneužíváno jako nástroj politiky,“ píše liberální komentátor Tomasz Pietryga. Za takové formulace by se v ohni debat kolem středomořské migrační krize před několika lety zařadil snad ještě vpravo od krajní pravice. Nyní reprezentuje novou normalitu. Rozdíl spočívá v tom, že v Polsku (a celkově zemích střední Evropy) je tento způsob vnímání už zcela legitimní součástí veřejné debaty, zatímco v západní Evropě převážně ještě jen „bublá pod povrchem“. Jak poukazuje Michał Szułdrzyński, šéfredaktor deníku Rzeczpospolita, průzkumy ukazují, že rostoucí sebevědomí Poláků má i svůj „protimigrační“ rozměr: „Poláci jsou hrdí na to, že se jim podařilo dohnat Západ… a zároveň se vyhnout tomu, co se nám na Západě nelíbí a co je následkem nekontrolované migrace.“
Polské rozhodnutí je samozřejmě ovlivněno probíhající volební kampaní. Období 60 dnů skončí přesně před druhým kolem prezidentské volby. I proto je jen málo pravděpodobné, že by Brusel proti Varšavě nějak výrazněji zakročil. Zájem o volební vítězství tzv. proevropského kandidáta je příliš veliký. Doopravdy budou polské odhodlání a úroveň „mentální proměny“ evropského mainstreamu prověřeny až poté.
Italské a evropské soudy mohou stále ještě blokovat poklusy vlády Giorgie Meloniové o deportace uchazečů o azyl mimo hranice EU, nicméně nový mainstream nastoluje na jedné straně budoucí Merzova vláda v Německu, na straně druhé stále větší popularita modelu dánské sociální demokracie, tedy prosazování levicově-liberální agendy ve všech oblastech s výjimkou jediné – přístupu k migraci. V diskusích se stále častěji právě Dánsko a Tuskovo Polsko ukazují jako vzory liberální reakce na vlnu odporu vůči politickému mainstreamu: porazit „populisty“ tím, že převezmeme část jejich agendy. „Namísto obviňování části voličů z xenofobie je ujistit, že zvládneme kontrolovat hranice,“ popisuje tu změnu zmíněný Szułdrzyński
Nehledě na upřímnost této proměny a trvalost odhodlání některých zástupců evropského mainstreamu nelze tento krok směrem k respektování reality nekvitovat. Festival bezmocnosti, který Evropa už řadu let předvádí tváří v tvář spolupráci humanitárních organizací a převaděčských mafií a jehož obětí jsou na jedné straně tisíce mrtvých ve Středozemním moři a na straně druhé sociální stabilita mnoha evropských měst a regionů, je smutnou podívanou.
Je ovšem ilegální migrace jediný zdroj anti-establishmentové „vzpoury davu“ v evropských zemích a jediný problém, se kterým se potýkáme? Francouzský filozof René Girard vytvořil před více než půl stoletím antropologickou teorii „obětního beránka“, na něhož může lidské společenství v okamžiku krize „shodit“ všechny své vášně a hříchy a rituálním způsobem docílit „očištění“ a znovunastolení smíru. Nehrozí nám, že právě otázky ilegální migrace využijeme coby vhodného „obětního beránka“, od jehož „vypuzení“ si budeme slibovat návrat „starých dobrých časů“, abychom nemuseli řešit všechny ostatní zdroje naší krize?
00:09
