Co dal Karel Čapek poslat Haně Benešové k Vánocům

Sezimovo Ústí je mnohem zajímavější místo, než by člověk, který tam přijede autobusem dopravního podniku Tábor a vystoupí na zastávce Sezimovo Ústí I nám., zprvu očekával. Nejdřív se mu jeví, že je na jakési čtvercové návsi. 11. srpna 1927 se kousek odtud procházela manželská dvojice ve středních letech, ona byla taková lehce korpulentní dáma, on střídmý mužík s pečlivě udržovaným knírkem. Tu onen mužík zamířil hůlkou na mírný kopeček kousek od soutoku onoho Kozského potoka a Lužnice a pravil „Tady to bude!“. To píše historik Petr Zídek v knize Hana Benešová.

Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885–1974), z čehož je tedy patrné, o jakou dvojici šlo. Hana a Edvard Benešovi si tam vyhlíželi místo, kde by si mohli postavit vilu. Trochu to tam znali, protože tam měl před první válkou Edvardův starší bratr Bedřich mlýn, říkalo se mu Soukeník, tomu mlýnu. Kolem byly louky a řídké lesy a břeh toho potoka a vyvýšenina, které se říkalo Kazatelna: bylo to místo, kde údajně kázal mistr Jan Hus, což se jistě Benešovi líbilo.

Takže pozemek tehdejší ministr zahraničí koupil, ještě mu s tím pomohl Zdeněk Fierlinger a Ludvík Strimpl, tehdejší kolegové v úřadě, obě rodiny si postavily skromnější vily poblíž. Ta Benešových měla čtrnáct obytných místností, dvě patra, terasu, lodžii. Vystavěna byla ve stylu novošpanělském, pro což nemám žádné vysvětlení, asi se jim to tak líbilo, mimochodem, trochu připomíná vilu Karla Gotta na Bertramce, ale to je jen náhoda. Edvard s Hanou se tam nastěhovali v létě 1931, a jak známo, velmi si to tam oblíbili, ba zamilovali, zvlášť pro Hanu se to tam stalo místem zaslíbeným, neboť tam mohla provozovat svou vášeň zahradnickou, jíž zlidšťovala i ne zrovna kdovíjak milou povahu Edvardovu.

O vile a zahradě napsal zahradnický fejeton Karel Čapek, jmenuje se Pan prezident Beneš a vyšel v Lidových novinách v roce 1936 v den Benešových narozenin, tedy osmadvacátého května. Čapek v něm líčí, jak pan prezident pečuje o zahradu, ryje kolem keřů a ošetřuje stromy, a zakončil jej přáním, aby se Edvard Beneš „také na svých stromech dožil zralé, mohutné a stále rostoucí velikosti“. Petr Zídek píše, že o tři roky dřív dal Čapek paní Haně poslat k Vánocům kypřicí rýče. Zahradníci bývají vtipní.

Beneš tady ve vile 3. září 1948 zemřel: po únoru se sem stáhl, do Prahy až na dvě výjimky (pohřeb Jana Masaryka a oslavy 600 let Karlovy univerzity) už nejezdil, do abdikace v květnu to de facto bylo prezidentské sídlo. Odtud tedy sledoval zánik Masarykova, tedy i svého státu. Úmrtní lože je ve druhém patře, je to taková pěkná postel s kovovými pelestmi, leží na ní růže v černé krajce. Paní Hana vilu užívala až do své smrti v prosinci 1974: umřela v Praze, kde trávila obvykle zimy. Pochována byla vedla manžela, v hrobce kousek od Kazatelny.

Celý text o výpravě Jiřího Peňáse do Sezimova Ústí si můžete přečíst v knize Výpravy téměř epochální. Koupit si ji můžete zde.

Kniha je dostupná v předprodeji zde. Rozesílání objednávek začne 4. června 2024.