Správná arogance číšníků. Dát si lahváče v kavárně není faux pas

V Café Hawelka bylo plno, ale ne tak plno, aby se tam nenašla nějaká volná židle, což je tak, myslím, vždycky. Ideální naplněnost omšelé místnosti s uměleckými plakáty na stěně je jedním ze znaků tohoto ležérního klenotu Vídně. Poprvé jsem tam vlezl snad někdy v roce 1991, byl jsem hned okouzlen a zamilován a taky jsem byl rád, že za mě moje rakouská kamarádka, Trauda Z., která se naučila česky, protože Češi měli v Rakousku špatnou pověst a ona chtěla přijít na to proč, zaplatila pivo. U Hawelků totiž není faux pas dát si lahváče, je to původně bohémské doupě a bohémové nemohou sedět jenom u kávy.

Taky se tam tehdy slušně hulilo a vůbec to bylo všechno velmi cool a velmi nenucené, přesně takové, jak jsem si představoval, že by to v takovém kunst-café mělo vypadat, včetně správně odměřené arogance číšníků, kteří proplouvali mezi těmi nahromaděnými židlemi a tvářili se přesně, jak se má zkušený pingl tvářit, tedy odměřeně a přitom spolehlivě.

Pak jsem se tam zastavoval pokaždé, když jsem byl ve Vídni, třeba jen na otočku. Hawelka je na ideálním místě, v Dorotheergasse, uličce hned u Příkopů, člověk to najde, i když ve Vídni jinak vždy trochu bloudí. Už tehdy se říkalo, a Trauda to taky říkala, že už to není ono, že už se tam taky objevili turisti, což věci vždycky zbanalizuje, a že doby, kdy tady opravdu seděli třeba básník H. C. Artmann a radikálové z Wiener Aktionismus, toho poněkud bláznivého směru, který používal ke svému sebevyjádření krev a jiné šťávy, jsou pryč.

Ale ony jsou dávno pryč pravé kavárenské časy, a to nejen ve Vídni, kde mají svůj původ a kde pravá literární kavárna vlastně vznikla. Typická klientela a atmosféra, k níž patří stálost a důvěrnost, je nepochybně pryč. Doby, kdy se štamgasti znali s číšníky jmény, taky, ale jako poněkud muzeální prostory se aspoň formálně kavárny ve Vídni na svých místech drží, rozhodně mají trvanlivější život než kavárny pražské, které byly několikrát během dvacátého století rozmetány.

I když ve Vídni zanikají také: třeba k mému údivu před pár lety se zavřelo Café Griensteindl na Michalském náměstí, hned naproti Hofburgu.

Celý text o výpravě Jiřího Peňáse do Vídně, ale i jiných měst si můžete přečíst v knize Výpravy téměř epochální. Koupit si ji můžete zde.