Cancel culture je mrtvá! Ať žije cancel culture!

KOMENTÁŘ

Cancel culture je mrtvá! Ať žije cancel culture!
„Je pravděpodobné, že pokrokářský aktivismus v podobě z roku 2020 se svou verzí ,cancel culture‘ bude dál přežívat v různých ,rezervacích‘, ale jako významná celospolečenská síla spíš ustupuje,“ píše ve svém komentáři Ondřej Štindl. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Existuje dost příznaků toho, že tzv. kultura rušení je v západních, především anglosaských zemích na ústupu, za zenitem. Ne že by se na síti přestaly tvořit příležitostné klaky, aby se sesypaly na nějakého nešťastníka, protože se dopustil (nejlépe před mnoha lety) nějakého „neodpustitelného“ prohřešku proti pokrokářskému bontonu. Ale výrazně ubylo případů, kdy to pro něj má ještě jiné a vážnější následky (např. vyhazov z práce). Dá se to interpretovat pesimisticky – sféry, v nichž „cancel culture“ řádila nejsilněji (média, akademická sféra a podobně), jsou již „vyčištěné“. Jsou ale důvody věřit spíš, že se kultura rušení v té své pokrokářské verzi už vyčerpala. Přišla o část své mocenské základny, ukázalo se, že z politického hlediska je dost toxická, protože radikální aktivisté velkou část veřejnosti odpuzují. Také vyšlo najevo, že vůbec nemusejí představovat hlas budoucnosti a že přizpůsobovat se jejich představám nemusí přinést úspěch – obchodní, politický, umělecký. Je pravděpodobné, že pokrokářský aktivismus v podobě z roku 2020 se svou verzí „cancel culture“ bude dál přežívat v různých „rezervacích“, ale jako významná celospolečenská síla spíš ustupuje.

 

To ale neznamená, že se ta „kultura rušení“ ztratí spolu s ním. Postupy radikální online levice totiž, zdá se, přebírá a úspěšně aplikuje radikální online pravice. Projevilo se to už během sporů o Izrael a válku v Gaze. Považuji sice strhávání plakátků s podobiznami izraelských rukojmí za hnusné, ale když jsou ti, kdo se ho dopouštějí, natočeni, internetový dav je promptně ztotožní, kontaktuje zaměstnavatele a úspěšně se dožaduje vyhazovu, docela mi zatrne. Další úspěchy zaznamenala cancel culture zprava po naštěstí neúspěšném atentátu na Donalda Trumpa. Vlivná twitterová bojovnice Chaya Raichik (obsluhuje hojně sledovaný účet Libs of TikTok) organizovala kampaň proti restauraci někde v Michiganu, jejíž kuchař na sociálních sítích projevil lítost, že atentátník netrefil. Podobně dopadla pokladní v obchodu pro kutily – konzervativní aktivisté si na ni rovněž došlápli.

Ani trochu si nemyslím, že přát někomu smrt, navíc veřejně, je věc, která by se měla přejít s pobaveným úsměvem. To ale neznamená, že by se v reakci na to měly používat metody, které člověka právem pobuřovaly, když byly použity z „druhé strany“.

Hodně se dnes připomíná známá teorie podkovy, podle níž se politické krajnosti napravo i nalevo jedna druhé v mnohém podobají. A je také možné, že co se označuje za cancel culture, není atribut jednoho specifického politického směru, ale online světa jako celku, bez ohledu na politické přesvědčení. Je to zbraň v kulturní válce, již používá každý, komu to z nějakých důvodů zrovna může vyjít. O kultuře rušení se v Česku hodně psalo, aniž by se tu (naštěstí) kdy skutečně důkladně rozjela. Kritizována byla z principiálních hledisek – jako mocenské omezování svobody slova. Asi by bylo namístě doufat, že všichni ti principiální kritici nebudou mlčet i v případě, kdy „rušit“ bude jejich strana. Nemohu ale říci, že bych v tom ohledu byl naplněn radostným optimismem.

×

Podobné články