„Muži z devadesátek to tu nechtějí vyklidit.“ Střet o petici umělců

Česká veřejná debata je často vnímána jako generační spor. Vyhrocené podoby nabyl po zveřejnění petice Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG. Přibližně 2300 signatářů, mezi nimi někteří známí umělci především střední a starší generace, v ní žádá odstoupení rektorky Akademie výtvarných umění Marie Topolčanské, ředitelky Národní galerie Alicje Knastové a zásadní změnu fungování Ceny Jindřicha Chalupeckého, protože v těch institucích panují „neúnosné poměry“ a dochází v nich k „omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova, spojené (sic) s cílenou likvidací jedinečnosti a kreativity pod hlavičkou aktivistických tendenčních ideologií“. Prohlášení vyvolalo prudké reakce.

Kritiky, především z řad mladší generace, bylo srovnáváno s Antichartou a označováno za projev snah stárnoucích mužů vynutit si pomocí mocenského zásahu privilegia, o něž kvůli vývoji na umělecké scéně přicházejí. Ve studiu Týdeníku Echo se sešli k debatě básník a kurátor galerie Art brut Praha Jaromír Typlt, kreativní producentka Bontonfilm Studios Kateřina Traburová, kulturoložka pražské Anglo-americké univerzity a hudebnice, členka skupiny Zuby nehty Pavla Jonssonová a Martin Škabraha, který na AVU pracuje jako šéfredaktor časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné obory, k petici se kriticky vyjádřil v textu pro Alarm. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se jich zeptal, jestli souhlasí s tím, že na české kulturní scéně působí nějaká koordinovaná síla, která je nepřátelská vůči svobodě uměleckého vyjádření, a pokud ano, tak kdo ji reprezentuje.

Celá audio a video verze podcastu ZDE.

Typlt: Ta petice byla velice nešťastně formulovaná, proto jsem ji taky nepodepsal. Je vlastně těžké najít něco na její obranu. Přesto ale docela dobře rozumím jejímu duchu. Neřekl bych sice, že je tu nějaká síla, která by autoritativním způsobem potlačovala kreativitu, ale přesto je znát, že přichází generace, která svoje ideje spojuje se silnou tendencí převzít instituce a moc. A ne náhodou se téma boje o moc tak často tematizovalo v reakcích na tu petici: „muži z devadesátek to tu nechtějí vyklidit“. Nejsem proti tomu, abychom se bavili o tom, že generace lidí 50+ měla po revoluci zvlášť výhodnou příležitost dosáhnout mnoha pozic, které úspěšně drží dodnes. Chci ale otevřeně pojmenovat i to, že mladší generace vede také mocenský boj a jenom ho halí do pláštíku ušlechtilých a jakoby těžko napadnutelných idejí: boje proti nespravedlnostem, snahy o nápravu křivd v planetárním i soukromém měřítku a podobně.

Kateřina to jako signatářka petice vidí asi jinak.

Traburová: Ne moc jinak. S podpisem jsem váhala, myslela jsem si, že ten text míchá dohromady věci, které spolu nemusejí souviset, některé věty mi přišly formulované nevhodně. Ale nakonec ve mně převážil pocit, že rozumím tomu, co ten text chce vyjádřit, a že to téma je i pro mě aktuální, a že se tak může otevřít podstatné téma. Je mi třicet let, studuji na FAMU, znám spoustu současných i minulých studentů AVU, zároveň jsem dcera jednoho z těch „devadesátkových mužů“, výtvarníka. Takže myslím, že se na to téma dokážu podívat z obou stran. Myslím, že je potřeba o něm debatovat. Zatím ale žádná debata neexistuje, je tu jenom překřikování dvou táborů naštvaných lidí, kteří po sobě pálí argumenty a urážky. Neexistuje tu prostor pro rozhovor, který by ani nemusel dospět k nějaké shodě, k tomu, že – jak říkal Martin Veselovský během rozhovoru na stejné téma na DVTV – se všichni vezmou kolem ramen a odkráčejí do západu slunce. Chybějí tu osobnosti, nebo aspoň jedna, které by na obou stranách měly respekt. Potřebovali bychom trochu smíření.

Pavla svou životní zkušeností taky patří k té „devadesátkové“ generaci.

Jonssonová: Právě proto pro mě bylo zraňující a šokující, když jsem viděla, jak se mí vrstevníci v petici trefují do lidí, které znám, a do mladých lidí. A byla jsem vděčná za některé z těch reakcí. Na druhou stranu dějiny umění jsou také dějinami vyhrocených sporů. A vnímám rozdíl mezi svou generací, která v devadesátých letech přijala tezi, že liberální demokracie je vrcholné společenské uspořádání, a dnešní mladou generací, která v obraně lidských práv jde do takových detailů, o jakých se nám ani nesnilo, i když se za obránce lidských práv sami považujeme.

Zkrácená verze podcastu na YouTube zde.

Celý Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.